Článek
Kdy jste se s Karlem Gottem potkal poprvé?
Bylo to v roce 1960, kdy Karel Krautgartner založil Taneční orchestr Československého rozhlasu, v němž jsem hrál jako trumpetista. A Karel s námi tehdy zpíval. Od té doby jsme byli kamarádi, až do jeho odchodu.
Později, když už jsem měl vlastní orchestr, jsem pro něj vymýšlel takové zvláštnosti, hudební lahůdky. Dal jsem pro něho otextovat Varšavský koncert, což byla původně filmová hudba, Brahmsovu Ukolébavku, Schumannovo Snění nebo Cestu znám jen já, což byla hudba k večerníčku o Křemílkovi a Vochomůrkovi. Bylo to víc než třicet titulů. A také operní věci.
Nejprve to byla árie Vaška z Prodané nevěsty a v roce 1974 pak jsem pro Karla a Waldu Matušku vymyslel Silvestrovskou operu, která začínala duetem Jeníka a Kecala, na který navazoval kousek z Blodkovy opery V studni a pak zřetězení nejznámějších písniček z repertoáru obou zpěváků. Byl to zlatý hřeb silvestrovského programu, mělo to obrovský úspěch. A Karel mi za to ještě po letech mnohokrát děkoval.
Jaký byl člověk?
Karel byl skvělý člověk, který nikdy nikoho neurazil. Byli jsme natolik dobří přátelé, že jsem znal i jeho maminku a tatínka, mnohokrát jsem byl u nich na návštěvě a Karel právě tak u mě.
Jak jako dirigent hodnotíte Gottův hlas?
Karel měl operní školení u profesora Konstantina Karenina, takže operu mohl klidně dělat. Ale on chtěl jít jinou cestou. Karenin mu nebránil, naopak. Chodil ho poslouchat už do kavárny Vltava, kde Karel začínal. On ho měl velice rád.
A jeho hlas? To se těžko pojmenovává, byl naprosto výjimečný. Má žena říká, že měl v hlase to, co má Julio Iglesias, po jehož hlase ženy vždycky šílely. Měl charisma, ten sex v hlase.
Jak vzpomínáte na vaši vzájemnou spolupráci?
Velice rád. Karel byl dokonalý profesionál, vždycky přišel naprosto připravený, trval na zkoušce, což dnešní mladí zpěváci už berou úplně jinak. A proto říkám, že to, čeho on dosáhl, to tu před ním nebylo a rozhodně ani po něm nebude. Nepotkal jsem tak pracovitého člověka, jako byl Karel Gott. A také s ním byla vždycky pohoda.
Měli jste spolu nějaké rozpory?
Občas zlobil, nějaké slovo se mu nelíbilo. V písničce Na sedm strun budu hrát, kterou zpíval Karel Hála a spousta jiných lidí, je text: „A pak ti pláchnu do nejbližší hospody.“ A to se Karlovi nelíbilo. Říkal: „Vždyť já přece do hospody chlastat nechodím!“
Když to chtěl zpívat, tak si to musel předělat. A také mi párkrát řekl: „Tohleto já zpívat nebudu.“ Věděl, co mu sedí, a na co sáhl, to bylo dokonalé. A znovu říkám, že to, co dokázal, tady nebylo a už nikdy nebude.
