V režim už nevěřili ani komunisté, říká tehdejší studentský vůdce Pánek

Vzpomeňte, jaká byla atmosféra pozdní normalizace před převratem?

Měli jsme pocit, že komunismus může trvat ještě roky. Jak jsme tady byli chyceni, tak jsme nebyli schopni širší geopolitické analýzy. Dnes víme, že v Maďarsku se zakládaly soukromé banky, že Gorbačov tou dobou dávno poslal svého emisara Alexandra Jakovleva po všech satelitech, aby jim vysvětlil, co znamená přestavba. Ale tady to vypadalo, že nahoře se nic dít nebude.

Probouzela se však spousta aktivit, dnes bychom to nazvali občanskou společností. Začalo se mluvit o recyklaci, na severu Čech sílilo hnutí proti špatnému ovzduší.

Jak jste to vnímal coby student přírodovědecké fakulty?

Tam panovala už polootevřená atmosféra, protože komunisté ztráceli schopnost kontrolovat všechno a všude. Technické fakulty nechávali pomalu být. Neudávalo se tam, pokud vím. Pamatuji si, že jsme s jedním z profesorů, který byl předsedou nějaké buňky KSČ, dost otevřeně diskutovali o tom, že to není tak, jak se píše a že režim lže.

Takže opadával i strach se ozvat?

Demonstrace byly vesměs nepovolené, každá byla rozháněna, hrozilo zadržení a vyhození ze školy bez pardonu. Obavy byly. Režim se to snažil držet pevně. Například ještě v roce 1988 partnera mojí maminky spolu s Martinem Jirousem zatkli za petici a odsoudili na dva roky.

Když jste pořádali protesty, báli jste se udání třeba ze strany prominentních studentů?

Určitě tam byl strach, ale studentské akce se konaly až v závěru totality. První demonstrace vymýšleli spíš lidé kolem Václava Havla. Chodilo nás tam jen pár studentů. Byli tam spíš pankáči, lidé z undergroundu, máničky, dost lidí ve středním věku. Chtěli jsme to změnil a postupně jsme během roku 1989 založili studentské hnutí Stuha, kde byli lidé z necelé dvacítky pražských fakult.

Byli tam třeba Jiří Dienstbier, Marek Benda, děti z disidentských rodin. Cílem bylo sdílet informace mezi fakultami a mobilizovat studenty. Nápad na studentskou demonstraci vnikl až pak, na 17. listopad. Očekávali jsme, že v den výročí uzavření vysokých škol nacisty se bude shromáždění komunistům hůř zakazovat.

Jak se tehdy ten manifest vymkl z rukou?

Znám to jen z vyprávění, protože jsem tam nebyl. Demonstrace byla povolena jen na Albertově a na Vyšehradě, ale byl i nepsaný plán dostat se do centra. Při vší úctě, hřbitov Slavín není místo, kde chcete dělat politický vzkaz. To můžete jen na Václavském nebo Staroměstském náměstí, takže od počátku bylo jasné, že se toho bude chtít dosáhnout.

Počítaly s tím i represivní složky?

Tipoval bych, že to podcenily. Že si řekly, že se jedná o studenty, jsou na Albertově, je pátek, to bude v pohodě. Celá řada nejvyšších představitelů odjela kamsi na chalupy a nechali to být. Ale pak se někdo naštval a v tom smyslu se ten masakr na Národní stal tak trochu omylem. Podcenily to a reakce pak byla o to tvrdší, ať si to studenti zapamatují.

Mrzelo vás, že jste u toho nebyl?

Samozřejmě. Nikoho nenapadlo, že první akce Stuhy bude taky poslední. Významnou roli mělo to, že to byli fakt studenti. Zhruba týden předtím přesvědčoval Václav Havel disidenty, ať nechají demonstraci studentům.

Komunisti to poté nemohli prodat tak, že to byli nějací pankáči a vlasáči. Bylo to třicet čtyřicet tisíc studentů. Ne všichni skončili v kotli na Národní, ale ta emoce, že děti nám mlátit nebudou, určitě velmi napomohla obrovské akceleraci. Tři dny poté bylo 150 tisíc lidí v ulicích Prahy a týden nato milion lidí na Letné.

Na normalizaci se často vzpomíná, že to byla taková všeobjímající šeď a lhostejnost.

Ale to už byl konec normalizace. Z Moskvy přicházely signály, ať reformují, glasnosť (politický směr založený na otevřenosti a minimálním potlačování svobod, pozn. red.), což bylo jen jinak nazvané postupné rušení cenzury. Jenže když se něco drží silou 70 let, tak se nedají očekávat jen kosmetické úpravy, ale lidé chtějí razantní změnu.

Takže režim jel už jen ze setrvačnosti?

Nikdo už tomu nevěřil, ani většina komunistů tomu nevěřila.

Co to bylo za lidi, kteří ještě v 80. letech vstupovali do strany?

Nevím, my jsme s nimi neměli nic společného. Žil jsem v rodině, která se stýkala s umělci, se subkulturou, nikoli tvrdě disidentskou, ale žijící si svým životem. Partner mojí maminky přepisoval doma zprávy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

Občas zaznívá, že revoluce stála na materiálních potřebách. Že se davy zvedly kvůli nedostatku záchodového papíru a touze po videorekordérech, souhlasíte?

To si nemyslím. Na začátku opravdu větší roli hrály hodnotové a etické důvody. Lidé chtěli konec komunismu, lhaní a strachu. Chtěli svobodu, dýchat, otevřené hranice a ano, to jde ruku v ruce s tím, že si lidé chtěli koupit i lepší televize a oblečení.

To nijak nedegraduje ideály. A ty nejsou nijak výjimečné, najdete je v Bibli a leckde jinde. Pravda, čest, pomoc slabšímu, poctivost. Slogan „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“ byl ideál, o který máme usilovat. Láska znamená laskavost, solidaritu, vzájemnou vstřícnost, otevřenost. Pravdy tu byl málo, všichni si lhali. I ti komunisti si lhali.

Měli plnou pusu toho, jak budují lepší budoucnost, kde se lidé mají lépe a mají k sobě lepší vztahy. Ale opak byl pravdou. Už to bylo jen o tom „starej se o sebe, svůj byt, chalupu, na nic se neptej, nikam se nekoukej“. Na konci to bylo celé o hrozném egoismu. Režim byl vyprázdněný, cynický a lživý. Takže hesla roku 1989 volala jen po tom, abychom se vrátili k hodnotám pro život ve společnosti.

Ještě v roce 1988 jste uspořádal úspěšnou sbírku na pomoc Arménii po zemětřesení. Překvapilo vás, když jste mohl vidět, že si lidé nepotřebují jen hledět svého?

Přirozená lidská solidarita a potřeba pomoct těm, kdo jsou na tom špatně, je v lidech pořád.

Bylo to chápáno jako vzepětí občanské společnosti?

Přesně tak. O pět deset let dřív bychom si to netroufli. V roce 1986 jsme byli v Sovětském svazu a v té době se v Moskvě na veřejných místech kritizovali komunisti. Četla se slavná Jevtušenkova báseň: „Tanky jedou po Praze, v krvi utápí to, v co jsem věřil“.

Ale to tady bylo úplně zakázané. Takže jsme věděli, že se to celé nějak mění. I Gorbačov odjel do míst zemětřesení a požádal o pomoc. To bylo jen tři roky po Černobylu, kdy sovětské vedení řeklo, že nic nepotřebují, že nemají problém.

Jeli jsme na sovětskou ambasádu, jestli by nám pomohli s dopravou materiální sbírky do Arménie a dostali jsme zelenou.

Jaký to mělo úspěch?

Obrovský. Ze sovětské ambasády jsme jeli do Československé televize. Přišli jsme do budovy zpravodajství, za dvacet minut jsem stál ve studiu a do tří hodin stály před Obchodním domem Kotva fronty lidí s balíky teplého oblečení a dek. Tady je zárodek Člověka v tísni.

Do politiky jste byl povoláván několikrát, ale vždycky jste z toho vycouval. Proč?

Už při kooptaci (nahrazení komunistických poslanců demokratickými bez voleb, pozn. red.) do Federálního shromáždění jsem to odmítl. V prvních volbách jsem byl na kandidátce Občanského fóra a kandidoval jsem s Václavem Klausem na severní Moravě.

Jaké to bylo?

Václav Klaus byl pro mě inspirativní, vzdělaný, dobrý řečník, byl docela vtipným společníkem. Jeho sebestřednost se tehdy moc neprojevovala. On byl ekonom, já známá studentská tvář, takže jsme hráli roli tahounů, byť jsem byl na 13. místě. Byl jsem zvolen, mandát jsem složil a pak už jsem nikdy nekandidoval.

Na začátku mi připadalo absurdní jít ve 22 letech do kariérní politiky. Měl jsem pocit, že by člověk měl víc rozumět životu, než začne něco rozhodovat. Později jsem vždy upřednostnil práci v Člověku v tísni, protože mi to připadalo smysluplnější.

Nelitoval jste někdy, když jste pak sledoval politický vývoj jen zpovzdálí?

Nemyslím si, že bych ho ovlivnil. Všechny postkomunistické země mají problémy. I Západ má docela slušné problémy udržet čitelnou politiku standardních politických stran. Populistická hnutí se objevují všude. U nás jsou ty problémy větší, jelikož mám demokracii křehčí, když byla na 40 let přerušena.

Rozdíl vidíte v Německu. Západní státy Německa volí výrazně jinak než bývalé východní Německo. Problémy Slovenska, Maďarska a donedávna Polska jsou podobné: Extrémní nárůst populistů, nedůvěra v tradiční politiku a velká náchylnost k manipulaci přes dezinformace.

Máme slabá liberálně-konzervativní a liberálně-sociální hnutí a vedle toho je tu úspěšný, populistický Andrej Babiš, stejně jako Marine Le Penová nebo Robert Fico a další.

Čemu to přisuzujete?

Je to spojeno s nostalgií, že bylo líp a více jsme rozuměli společnosti. To odpovídá heslům jako Make America Great Again (udělejme Ameriku opět skvělou, pozn. red.), Brexit měl zase vrátit lidem starou dobrou Anglii.

Slibují, že život bude opět přehledný, klidný a předvídatelný jako před deseti lety. Ta překotnost změn, digitalizace, určitý zpětný dopad globálních trendů, značnou část lidí znejišťuje. Mají pak tendenci být otevřenější jednoduchým politickým vzkazům: volte mě, já to zajistím, bude pořádek, klid, nemusíte se bát.

Západ od nás v roce 1989 očekával, že jim dáme nový impuls. Dodali jsme?

Možná ano, ale moc nás neposlouchal. Člověk občas v řadě západoevropských států cítí přezíravost. Mluvil jsem o tom v Bruselu, Londýně, kdy jsem říkal, že se politici jen diví rostoucímu napětí, ale pořád se na nás koukají jako na tak trochu druhořadé členy a neposlouchají nás u věcí týkajících se Ruska.

Jde o podceňování jejich imperiálního instinktu, který lze vysledovat od Kateřiny přes Stalina po Putina. Německo, Belgičani, Francouzi i Britové říkali, že jsme zapouzdření ve studenoválečném vnímání světa.

Znamená tedy zase válka na Ukrajině vzpruhu, kdy si uvědomíme, že je třeba si hodnoty hlídat?

To je budíček za pět minut 12, kdy si politici uvědomí, že to není o vzájemném obchodě a přátelství. Uzavírat přátelství s někým, kdo zná jen vítězství nebo porážku, je naivita. Představa německých politiků, že podání ruky a podpis něčeho bude navždy platit, je absurdní. Putin sleduje jen své cíle.

Mí kamarádi v Rusku říkali o EU, že je to přechodná struktura. Ruská zahraniční politika myslí na desítky let dopředu, mají čas a vždycky to tak bylo. Jejich politika je dost tvrdá a dost úspěšná.

Ukrajina je budíček za strašnou cenu a znamená taky morální a další devastaci Ruska, které se z toho bude těžko vzpamatovávat.

Evropa se musí semknout, budovat obranu, přestat se hádat o drobnostech a snažit se integrovat. Půl miliardy lidí s evropskou ekonomikou je obrovská síla, ale je slabá, protože si všichni hráli na svém písečku.