Článek
„V systému solidárního pojištění by přitom mělo být nepřípustné, že firmy preferují jen některé lékárny, a tentýž lék je někde s doplatkem a někde nikoliv. Měl by razantně zasáhnout stát,“ míní Chudoba.
Přirovnat to lze podle něj k tomu, když firmy vytvářejí velké celky, jeden kupuje ostatní, a také do toho zasahuje antimonopolní úřad. A to nejde o zdraví obyvatel.
Podle Chudoby přitom ve většině rozvinutých zemí EU pacienti předem vědí, kolik mají za lék doplácet, a jdou si do lékárny, která je jim nejblíže, přičemž pravidla jsou pak všude stejná. U nás ne. Říká se tomu konkurenční prostředí.
Léky bez doplatku jsou hlavně v nemocničních lékárnách, protože distributoři jim dávají velké odběratelské slevy. Jenže pacienti tyto lékárny buď nestihnou otevřené, nebo jsou pro ně z ruky a očekávají, že si tedy léky za podmínek všude stejných po celé republice budou moci vyzvednout v bydlišti. Omyl.
Pacientka jako hadr na holi
Například jistá starší pacientka z Ústí nad Labem byla před časem po náročném zákroku propuštěna do domácího léčení z pražského IKEM. Dostala recept na léky tlumící imunitní reakci těla.
V nemocnici jí sdělili, že lék je bez doplatku. V lékárně v místě bydliště se však dozvěděla, že lék je s doplatkem tři sta korun na balení. Měla tři.
„Lékárnice to zjišťovala. Distributor jí otevřeně řekl, že nemocniční lékárně dodávají lék tak, že je lék bez doplatku. Obchodní politika. Firma sdělila, ať si paní dojede do IKEM. Je tohle normální, když nutí pacientku po transplantaci se harcovat ze severu republiky zpět do Prahy, aby si tam vyzvedla léky? Jak to, že nejsou podmínky pro pacienty rovné ve všech lékárnách?“ nechápe Chudoba.
Tento systém jen některých preferovaných lékáren ale funguje zcela otevřeně. Vždyť na stránkách IKEM se doslova píše: „Zjistěte aktuální doplatek na léky – platí pouze pro Ústavní lékárnu IKEM. Zadáním názvu přípravku do rámečku získáte informace o jeho dostupnosti.“
U dané pacientky to dopadlo tak, že lékárnice nechala paní lék z IKEM dovézt přes známého. Většinou to ale dopadne tak, že hlavně senioři nakonec musejí vytáhnout peněženku. Kompenzace spoluúčasti se většinou nedočkají.
Nedostatek léků: závan starých časů
„Systém se mění i během roku. Je to nespravedlivé vůči chronickým pacientům. Za léky doplatí i přes deset tisíc korun ročně, ale od pojišťoven nedostanou nic. Přitom se slibovalo, že budou-li doplatky větší než 2500 korun ročně, tak se rozdíl seniorům vrátí,“ konstatoval Chudoba.
Pacienti si navíc nemohou, jak se lidově říká, moc vyskakovat. Důležité léky se totiž staly nedostatkovým zbožím.
Jde o přípravky snižující srážlivost krve, inzulínové přípravky, léky na tlak. Důvod: do Česka se dovážejí výrazně levněji a podle Chudoby i s vědomím farmaceutických společností a některá zdravotnická zařízení je zase obratem vyvážejí na Západ.
Obchodní politika. Omezit by to měl nový zákon regulující reexport léků. Sjednotit doplatky ve všech lékárnách požadovala lékárnická komora už před dvěma lety.
Omezení konkurence?
Ministerstvo zdravotnictví ale podle Chudoby tvrdilo, že se musí udělat analýza, zda by to léky nakonec nezdražilo, protože by to prý omezilo konkurenci mezi lékárnami.
Je ale otázka, zda množstevní slevy pro nemocniční a síťové lékárny jen z pozice toho, že prodají hodně léků, jsou otázkou konkurence, navíc ve světle toho, že lékárny nejsou jen byznys jako třeba s ojetými auty, ale veřejnou službou hrazenou z velké části ze zdravotního pojištění.
Související témata:
Nejde tedy jen o konkurenci, ale i o dostupnost tam, kde velké objemy léků nikdy prodat nemohou, ale přesto tam žijí pacienti a potřebují lékárnu.
