V Olomouci zachránili muže, kterému kovová tyč propíchla obě plíce

Konec dramatu byl tedy šťastný. Lékaři se ovšem shodli, že s takovým raritním případem se ve své praxi dosud nesetkali.

Vše se událo poslední květnový den. Kučera přijel do Vlkoše na zahradu kamaráda natrhat si pár třešní. Když měl jeden košík plný, vzpomněl si na dceru, která by možná taky nějaké ovoce na zavaření uvítala.

„Tak jsem si žebřík přesunul, vylezl na něj, zavěsil si košík na poslední šprušli, a když jsem ho měl plný ze tří čtvrtin, říkal jsem si, že to stačí. Chytil jsem se žebříku, abych z háčku sundal košík, a chtěl slézt dolů. V ten moment se žebřík smekl nebo vyvrátil a já letěl dolů,“ vybavuje si osudové okamžiky.

Při nekoordinovaném pádu narazil bokem hrudi přímo na roxorovou tyč, která podpírá malý stromek. Betonářská výztuž jako oštěp prošla tělem a vyšla na druhé straně. „Pravým bokem jsem ležel na zemi, nohy natažené za sebou, jednu ještě zaklesnutou v žebříku. Kamarád se synem přiběhli a hned volali záchranku a hasiče. Já si tyčku chtěl sám vytáhnout, ale kamarád mě od toho naštěstí odradil,“ vzpomíná s vděkem na duchapřítomnost známého.

Jenže zůstat ve stejné pozici do příjezdu záchranářů bylo nesmírně bolestivé a náročné. „Abych se zajistil aspoň na kolena a ruce, kamarádův syn chytil roxor nahoře, jeho táta u země, a tak společně jsme se přesunuli,“ popsal.

Sanitka záchranné služby dorazila na místo 11 minut po zavolání. Zdravotníci muži zajistili základní životní funkce a vyčkali na příjezd hasičů, kteří museli upravit délku tyče. „Hydraulickými nůžkami ji cvakli z obou stran, aby mě vůbec dostali do sanitky. Pak mě naložili a jelo se do Olomouce,“ vypráví Kučera.

Ve Fakultní nemocnici Olomouc už o příjezdu pacienta věděli. Po zhlédnutí výsledků rentgenového a CT vyšetření byli aktivováni lékaři Kardiochirurgické kliniky a I. chirurgické kliniky. Pacient je mezitím stabilizovaný na ARO. „Měl jsem ten den příslužbu a volali mi kolem šesté večer. Hodně pršelo a já jsem sjížděl s rodinou z terénu, kde to dost klouzalo, takže to bylo dobrodružné,“ pověděl kardiochirurg Martin Kaláb.

Do Olomouce spěchal i hrudní chirurg Josef Chudáček. „Už telefonicky v autě jsme se domlouvali, co a jak provedeme. Jsme kamarádi a nebylo to rozhodně poprvé, kdy jsme se měli potkat u chirurgického stolu. Jsme schopni si vyjít vstříc a víme, co od sebe můžeme čekat, takže nebyl problém se dohodnout,“ uvedl.

Na sále se cca dvacetičlenný tým lékařů a sester několika klinik a oddělení pustil do práce zhruba o půl osmé večer. Kombinovanému kardiochirurgickému hrudnímu výkonu ještě předcházelo endoskopické vyšetření, které provedl Pavel Sychra. „Jeho pomoc pro nás byla zásadní. Věděli jsme díky tomu, které orgány jsou poškozené a do jaké míry. Pan Kučera měl obrovské štěstí, protože tyč prošla hrudníkem, třetím mezižebřím, propíchla obě dvě plíce a v podstatě ležela na aortě. Dotkla se i jícnu, ale neperforovala ho. Minula těsně i místa, kde vstupují cévy do plic. Stačilo několik milimetrů a už by mu nebylo pomoci,“ zdůraznil Kaláb.

Otevření hrudníku chirurgové provedli atypickým způsobem. „Používá se spíše u polytraumat nebo transplantací srdce a plic. Otevře se prostor obklopující plíce. Zvolili jsme tento maximalistický postup proto, abychom mohli kontrolovaně vytáhnout kovovou tyč a taky abychom dohlédli na možné krvácení,“ vysvětlil Chudáček.

Před samotným vytažením lékaři zrevidovali všechny orgány, tyč namazali speciálním gelem a s napětím čekali, jestli a kde začne pacient krvácet. „Byli jsme na to nachystaní. Krev mohla téct v podstatě odkudkoliv. Výkon jsme proto prováděli na kardiochirurgickém sále, kde byl pro případ krize připravený mimotělní oběh,“ dodal Kaláb.

Mimotělní oběh nakonec nebyl zapotřebí a po pěti hodinách usilovné a pečlivé práce, tedy v jednu v noci, si mohli lékaři a sestry oddechnout. Operace dopadla dobře. Jak oba chirurgové zdůrazňují, nebylo by to však možné bez vzorové multioborové spolupráce. „Výkon si vyžádal nestandardní spolupráci personálu několika klinik a oddělení. Na sále bylo skutečně těsno. Kromě lidí tam totiž byla i spousta techniky. Ale všechno klaplo, všichni si vypomáhali navzájem. To mělo pro život pacienta rozhodující význam,“ tvrdí Chudáček.

Kučera se na JIP probudil druhý den po operaci, a přestože musel překonat zánět způsobený proniknutím rezavé tyče do útrob, po dvou týdnech jej v nemocnici mohla vyzvednout dcera a odvézt jej domů. „Nemám slov. Doktoři mají zlaté ruce, jsem jim moc vděčný. Děkuji všem, kteří mě zachránili,“ neskrývá dojetí.

A co třešně z osudového sběru? „Skončily na hnoji. Nechtěl jsem je ani vidět. Budu-li je ještě někdy sbírat, maximálně na menším stromku nebo si je nechám natrhat,“ uzavřel Kučera.