V mostecké nemocnici „léčí“ psí terapeutka Sany. Oblíbili si ji pacienti i personál

Bertelová pracuje v Nemocnici Most jako zdravotní sestra a také jako koordinátorka dobrovolnického programu. Canisterapie ji zajímala už dlouhou dobu, psy má ráda a doma má hned dva.

„Do nemocnice docházeli dobrovolníci s pejsky, v loňském roce ale poslední canisterapeutka skončila. A tak jsem si řekla, že bych to mohla zkusit taky,“ popisuje Novinkám, jak se k této aktivitě dostala.

Na canisterapeutické zkoušky, kterými musela nejdřív se psem projít, vybrala svou čtyřletou fenku Sany, křížence bígla. Miluje prý kontakt s lidmi i ostatními zvířaty.

„Zkoušky nejsou o tom, aby pejsek uměl sedni, lehni, ale aby byl schopný vydržet stresové situace, aby byl odolný, nesmí u něj být jakýkoliv projev agrese,“ přibližuje, jaké vlastnosti by terapeutické zvíře mělo mít.

„Musí například dobře reagovat, když pacientovi spadne berle, nesmí tam být úlek, při kterém by mu ublížil. Musí taky strpět omezení, kdy ho pacient mačká v silném objetí. Zkouší se i to, jak si bere pamlsek, protože je dáváme pacientům do ruky, trénuje se tím jemná motorika. Pes po pamlsku nesmí chramstnout, musí si ho vzít jemně,“ objasňuje.

Canisterapie podle ní není vhodná pro každého psa. „Musí to mít v povaze, musí mít ten charakter, že miluje mazlení a má k lidem vztah,“ myslí si.

Sama vypozorovala, že když Sany před odchodem do nemocnice nasadí růžovou vestičku s nápisem Canisterapeut, hned pochopí, že se jde „do práce“, a je na ní vidět, jak se na ni těší.

„Sany přejde do úplně jiného módu, než když s ní jdu třeba na procházku, vyvenčit se. V jejím výrazu vidíte tu jiskru a nadšení, že jde za pacienty a že bude dělat, co ji baví,“ popisuje Bertelová svého mazlíčka, kterého kdysi zachránila ze špatných podmínek.

Ve štěněcím věku zakusil její pejsek i násilí, naštěstí se z nepříjemných zážitků díky péči současné majitelky časem dostal.

Dnes je Sany veselá povaha a na oddělení radostně zdraví každého kolemjdoucího, jak se přesvědčil s olízanými tvářemi i štáb Novinek. Její přítomnost vítají i zaměstnanci nemocnice. „Mám pocit, že nejdřív děláme canisterapii kolegům a teprve pak jdeme za pacienty,“ směje se sestřička.

Fence stačí nasadit postroj se zmiňovanou růžovou vestičkou, očistit tlapky kvůli hygieně a může vyrazit za pacienty, kteří předem potvrdili, že se se psím terapeutem chtějí setkat. „Dobrý den, přišel za vámi pejsek Sany,“ hlásí Bertelová při příchodu na nemocniční pokoj.

„Pokud pacienti chtějí, tak jim dáme Sanynku do postele. Pokud nechtějí, tak nevadí, to může být také přínosné, protože pacient, který dlouhodobě leží a chce si pohladit pejska, má motivaci se třeba posadit nebo se s ním projít po pokoji,“ vypráví, jak to chodí.

Někteří nemocní chtějí jen prostý kontakt a stačí jim hladit zvíře pro srsti, jiní ho rádi krmí pamlsky. Žádnou negativní zpětnou vazbu zatím Bertelová nezažila, nemocní jsou prý rádi za zpestření jinak často stereotypního dne na lůžku.

Někdy vzpomínají na svého vlastního mazlíčka, kterého kdysi měli nebo který na ně čeká doma. Blízkost přítulného psa je mnohdy spouštěčem emocí či slz, jež přestanou na chvíli držet v sobě.

„Bylo to moc a moc krásný, udělali jste mi radost,“ říká s pohnutím jedna z pacientek, vedle níž se dnes Sany posadila na lůžko. Nabízí zvířeti jednu dobrotu za druhou a zdravotní sestře ukazuje fotku vlastního pejska, kterou má s sebou v nemocnici.

„Měli jsme tady třeba pacienta před výkonem, byl velmi nervózní, řekla bych až skoro hysterický. Měl vysoký pulz, ale když k němu přišel pejsek, tak se zklidnil, pulz mu klesnul a stres opadl,“ zmiňuje Bertelová jednu z příhod.

„Jedna pacientka se pejsků bála, ale když jsem za ní přišla a vysvětlila jí, co je Sanynka zač, po nějakých dvaceti minutách skončila u ní v posteli,“ vypráví s úsměvem další příběh. „Nakonec se pacientka rozplakala, že ji tam má, bylo to pro ni zpestření, rodina k ní nedocházela tak úplně často,“ dodává.

Do nemocnice chodívá Sany zhruba jednou týdně, navštěvuje nemocné na LDN, interním oddělení a oddělní následné intenzivní péče. „Tam jsou pacienti připojení na přístrojích, takže je to s nimi podstatně náročnější. Sany naštěstí umí ‚nacítit‘ situaci a je velmi opatrná,“ ubezpečuje sestra.

Canisterapii nabízí i mimo nemocniční areál - v domovech pro seniory a školkách.

Terapie trvá většinou kolem jedné hodiny, podle počtu pacientů. „Je pravda, že Sanynka by o moc déle nevydržela. Canisterapie psa vyčerpává, protože on předává pozitivní energii a načerpává tu negativní, ty stresové emoce, které mají pacienti v sobě. Když odchází domů, jde vidět, jak těžce našlapuje a je unavená. Přijde domů a spí.“

Canisterapeutický program funguje také v dalších zařízeních po celém Česku, například v Nemocnici Blansko, v Kroměříži, Břeclavi, Rokycanech či ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze.