V Liberci vyvinuli respirátory, které se samy rozloží

Jsou totiž závažnou ekologickou stopou. Denně se jich produkují miliony a plast, z něhož jsou vyrobeny, se rozloží v lepším případě až za desítky let.

Tým vědců z fakult strojní a textilní TUL teď ale přišel s unikátní alternativou. Tou jsou roušky a respirátory z kyseliny mléčné. „Při větší námaze se nám běžně vyplavuje ze svalů, čímž brání jejich přetížení. Tělo ji umí snadno odbourat stejně jako příroda. Po použití můžete takovou roušku s klidem hodit na kompost,“ říká Petr Louda, vedoucí katedry materiálu Fakulty strojní TUL.

„Polypropylen, který je hlavním materiálem většiny běžně vyráběných chirurgických roušek nebo respirátorů, se v přírodě rozkládá desítky a možná i stovky let. S kyselinou mléčnou jsme o řád rychlejší, pokud bude rouška vyhozena ve vhodném prostředí s dostatkem slunečního záření, vlhkosti a působení organismů,“ dodává profesor Louda.

Inspiraci pro nový typ roušky našli vědci podle něj v oblasti medicíny, kde se rozložitelné materiály běžně používají například pro výrobu chirurgických nití. V laboratořích proto začali pracovat s kyselinou polymléčnou, což je z chemického hlediska delší řetězec kyseliny mléčné. Elektrostatickým zvlákňováním ji přeměňují na výchozí materiál – nanotextilii.

„Z kyseliny polymléčné lze přitom vyrobit i gumičky k rouškám, čímž se redukuje další použití plastu,“ upřesňuje Jiří Chvojka, vedoucí katedry netkaných textilií a nanovlákenných materiálů na Textilní fakultě TUL.

Vývoj rozložitelné roušky zabral libereckým vědcům zhruba rok. Od počátku spolupracovali se soukromým investorem, jenž vývoj zafinancoval. Díky investorovi lze také očekávat, že rozložitelná rouška půjde brzy do výroby a na trh.

„Překážkou je ale zatím cena. Výroba roušky z kyseliny mléčné je zatím asi dvakrát dražší než roušky z polypropylenu. Pokud ale bude po biologicky odbouratelných materiálech větší poptávka, budou se i více vyrábět, a tím klesne jejich cena,“ dodal Chvojka.