V kůži nevidomého. Jaké to je být ve tmě a nechat se vést vodicím psem?

Vodicí pes je pro těžce zrakově postižené krokem k samostatnosti a nezávislosti. Nejen, že se díky němu může nevidomý cítit v terénu bezpečně, ale získá tím také nového parťáka a oddaného přítele.

„Vodicí pes dovede nevidomého přesně tam, kam potřebuje. Vyhýbá se překážkám, umí označit chodník či schody. Umí také vyhledat ztracené či opuštěné předměty,“ vysvětluje ředitelka Střediska výcviku vodicích psů SONS ČR Marie Hájková.

Sami nevidomí Novinkám popsali, jak si se psem postupně troufli chodit i na místa, kam by sami předtím nešli.

„Nejdřív chodíte svoje známé trasy. Jakmile se s tím pejskem sžijete, tak se člověk vydává i na složitější trasy, například do metra. Poté už se cítíte jako rovnocenný s ostatními,“ řekla Jana Škribová.

Psa, který ale nebyl vodicí, měl i Jaroslav Trnka. „Jak byl můj pes starší, tak byl hluchý a já už téměř neviděl. Musel jsem si pořídit psa vodicího,“ popsal Trnka.

Paní Blanka Slabochová padala ze schodů, nemohla najít dveře a tak raději ani nevycházela ze svého domova. „Rozhodla jsem se pro změnu a díky vodicímu psovi jsem se stala samostatnější,“ řekla.

Někteří nevidomí byli skeptičtí a nevěřili, že by jim vodicí pes mohl pomoci. Mezi skeptiky patřil i Milan Melichar. „Ty začátky byly těžké. Než člověk začne psovi  důvěřovat, trvá to. Nevěřil jsem, že mě dokáže pes vést, ale mýlil jsem se,“ řekl  Melichar.

Ve středisku výcviku vodicích psů pracuje celkem osm lidí, cvičitelé, ošetřovatelé, ale i zkušební komisař. V současné době je ve výcviku zhruba 13 psů. Středisko má své vlastní chovné feny, pocházející z nejstarších škol Mezinárodní federace vodicích psů.

„Rok staré štěně se začíná učit vodění v postroji,” uvedl vedoucí výcviku vodicích psů Daniel Tůma. Výcvik trvá necelé dva roky. „Na konci musí cvičitel chodit se psem bez zrakové kontroly. Nasadí si klapky a nechá se jím vést. Psa nakonec čeká závěrečná zkouška,“ dodal.

Do řad vodicích psů jsou vybíráni a cvičeni převážně plemena labradorského retrievera, zlatého retrievera nebo kříženci těchto dvou plemen a v menší míře to občas bývá také německý ovčák. Jejich štěňata procházejí už od dvou měsíců speciální roční výchovou v rodinách dobrovolníků, kteří štěně vychovají a poté odevzdají středisku.

„Je dobré, aby to byli lidé z větších měst. My vlastně potřebujeme, aby pejsek poznal ruch velkoměsta, dopravní prostředky a dostal se do míst, kam lidé normálně chodí. Pes musí projít jakousi základní socializací. Dobrovolníci jsou jednou měsíčně kontrolováni na speciálních srazech, abychom si ověřili průběh jejich výcviku,“ doplňuje asistentka Michaela Holasová.