Článek
Přiznává, že někdy je v kovovém monstru, na které paří slunce, prostě na padnutí. „Člověk se pak těší, až pojede větší rychlostí, třeba do Modřan, aby se trochu profouknul,“ poznamenává řidič, který v kabinách tramvají usedá od roku 2010.
V posledních letech naštěstí přibývají klimatizované tramvaje a komfort cestování se tak zvyšuje. V kabině si spouští řidič klimatizaci sám, v prostoru pro cestující vše řídí software. Účinnost klimatizace ale mohou výrazně ovlivnit cestující.
„Lidi mají kolikrát pocit, že je uvnitř vedro, i když běží klimatizace, a otevřou okno. A víme, že otevřená okna snižují účinnost klimatizace. Studený vzduch fouká ven, takže je to chlazení pánubohu do oken,“ komentuje řidič.
Nejteplejší den pohledem termokamery. Teplota vlasů 57 stupňů, sedadla v tramvaji 50 stupňů
Klimatizace v pražské MHD
V pražské MHD je aktuálně vybaveno klimatizací zhruba 60 procent z 1189 autobusů a 127 z 771 tramvají.
Podle schválených standardů kvality pražské integrované dopravy by měla být klimatizace zapnuta při venkovních teplotách od 22 °C výše. Při venkovních teplotách vyšších než 25 °C musí být teplota uvnitř vozidla vždy o 1 až 6 °C nižší než teplota venkovní.
Standardy jsou platné pro nově soutěžená vozidla, s ohledem na technické a provozní možnosti je dopravní podnik uplatňuje i u stávajících či již dříve vysoutěžených vozidel.
Zdroj: dpp.cz
„Pamatuju doby, kdy klimatizace nebyla nikde. A my si i v kabince polévali hlavy vodou,“ líčí Novinkám a Právu. Ani větráček, který by měl pomoci, nemusí být to pravé. „Ten akorát rozhání teplý vzduch a člověk má pak suché rty,“ krčí rameny Šmehlík.
Když je horko, tak během směny, která trvá osm, a někdy i třináct hodin, vypije až tři litry vody, někteří kolegové ale prý hravě zvládnou i víc. Osvěžit se mohou i iontovým nápojem, který dostávají od firmy. „Pitnou vodu máme na každé konečné, správně studenou, ze stroje, tak do mě padá jako do studny,“ usmívá se řidič.
Anketa
Parna také někdy vedou ke kolapsům, zejména u starších osob. „Ze školení víme, jak se v takových případech chovat, máme kurzy první pomoci, takže si umíme poradit,“ ujišťuje Šmehlík.
Přiznává, že v létě se těší na zimu a v zimě na léto - každé počasí prostě přináší to své. „Když prší, lidi mají pláštěnky, kapuce, deštníky. Přidají-li sluchátka do uší, vůbec o nás nevědí,“ říká s tím, že jako profesionálové s tím ale řidiči počítají a dávají pozor.
Co se týká negativ tramvajácké profese, asi nejvíc Šmehlík prožívá ranní vstávání. Nástupy na směnu před čtvrtou nebývají výjimkou.
„Naštěstí bydlím na Žižkově, takže se do vozovny dostanu pěšky,“ zmiňuje s tím, že ne každý má takové štěstí - zažil třeba kolegu, který do žižkovské vozovny dojížděl z Kolína.
Štěpán Šmehlík ve své domovské vozovně na Žižkově.
Ke kolejím to Šmehlíka táhlo od mala, původně chtěl dělat „velkou dráhu“, jak říká železnici. „Ve chvíli, kdy jsem zjistil, jak to tam chodí, přespávačky jinde než doma, řekl jsem si, že tramvaj bude ideální. Ať jsem, kde jsem, vždycky skončím v Praze,“ těší ho.
Oblíbená jednička
V rámci výcviku se budoucí řidič seznámí se všemi linkami, které vedou metropolí. Každá vozovna má pak své stálice. Z jeho domovské na Žižkově vyrážejí spoje 1, 9, 11.
„Těším se, až se opraví Libeňský most a budu jezdit svojí oblíbenou linku 1 v původní trase,“ podotýká. Naopak v oblibě prý nemá směry, kde se podle něj nic neděje, třeba na Barrandov.
Svoji práci bere jako koníčka. Baví ho natolik, že sedm let dělá i instruktora. „Ukážeme, jak to u nás funguje, svezeme ve cvičeném voze,“ láká na náborové dny, které dopravní podnik pořádá každý měsíc.
Řidiči brněnské MHD se radují. Už si zas mohou pouštět rádia
