V databázi máme generace závislých, říká adiktolog

V minulosti jsem byl kuřákem. V určité etapě života jsem měl problémy s pitím alkoholu a kouřením konopí.

Je to už delší dobu, co jsem se toho zbavil. Výrazně k tomu napomohla práce v oboru. V určitém okamžiku už těch konfrontací, že se zabývám léčbou závislostí a sám jsem problémový konzument, bylo příliš. Nešlo hrát na obě strany.

Ne, to ne, to by bylo laciné. Byl to typický postoj, že závislost ovládáte, že jste v pohodě, ale přitom to není pravda a je to přesně to, co často říkávají lidé, kteří už to pod kontrolou nemají.

Dvanáct až dvacet denně.

V tom nejvíce rozjetém období to bylo tři až pět piv denně a nějaký destilát.

Lepší není ani jedno. Každé škodí jinde. Nárazové pití např. z pohledu jater snáší tělo lépe, nicméně úplně opačný názor by na to měli třeba kardiologové, kteří dříve občas doporučovali pravidelné pití malých dávek červeného vína.

Ještě jiný názor byl měli ale třeba neurologové, co se týče poškozování mozku, protože alkohol je pro mozek jedem za všech okolností. Otázka nemá jednoduchou odpověď.

Ano, už ne. Musíte si to zdůvodnit nejen směrem ven, ke společnosti, ale hlavně dovnitř. Nekouřit se mi podařilo asi po dvou desítkách pokusů, kdy každý jsem si až s posedlostí zapisoval. Víno, skleničku či pivo si dám jen jednou začas. Jsme jedni z propagátorů kampaně Suchý únor, takže jinak by to ani již nešlo, nešlo by tu kampaň dělat a současně se jí neřídit.

Mnohem. Klíč k celkovému zdraví je ve vyváženosti, v tom, že člověk nic nepřehání.

Porucha seberegulace, vůle, schopnosti žít vyváženým životem, což znamená mít pod kontrolou své slabé stránky a přiměřeně naplňovat své potřeby a potřeby svého okolí. Technicky lze říct, že závislost je klinický stav, pro její stanovení musí být naplněna určitá kritéria. Nelze se na ně ale dívat jako na výčet na papíře, jejž si odškrtáte. Závislost se navenek projevuje obvykle nejdříve sociálně, jedince vyřazuje ze společnosti, a až poté se obnažují medicínské důsledky.

Přesně tak. Závislý nejenže pije pravidelně, ale obvykle ještě zvyšuje dávky. Tento vzorec chování je podobný u nelátkových závislostí, jako je závislost na mobilech, hraní, nakupování. Jsou lidé, kteří stejně jako alkoholik ruinují rodinu tím, že nakupují zbytečné věci, které vůbec nepotřebují, jen proto, že si udělají krátkodobě radost, ale berou si na to půjčky.

Termín závislost ovšem také podléhá erozi, používá se příliš často i tam, kde o závislost nejde. Už se hovoří i o závislosti na sexu. To bychom už mohli diagnózu závislosti dávat téměř komukoliv na cokoliv.

Jde vždy o to, jaký je na to úhel pohledu. Některé z projevů diagnostikované závislosti jsou tolerovány a jiné už tolerovány nejsou. A mění se to, typicky je to vidět u konopí, kdy v 90. letech bylo proti němu tažení a dnes se to již otáčí – společenské i zákonné normy se pro adiktologii mění dost rychle. Máme nekuřácké nemocnice, ale přesto nejen naše klinika a psychiatrie mají výjimku a nacházejí se zde kuřárny nebo kuřácké kouty.

Svým způsobem ano, ale neznamená to rezignaci na tabák. Spokojen s tím nejsem a rozjíždíme pro naše pacienty programy zaměřené na tabák. Ovšem, jak jste zmínil léky, tak to je velké tabu západní společnosti. Lékové závislosti, fixace na pilulky jsou obrovské. Kouření se dnes společensky potírá, ale rostou závislosti na lécích. Když jsem před lety zmínil, že je podobnost mezi injekčními uživateli drog a lidmi, kteří zobou prášky, tak jsem u jedné paní redaktorky z televize tvrdě narazil. Hodně se za to srovnání zlobila. Pak jsem se dozvěděl, že bez prášků nemohla být. Rozdíly mezi závislým, který si píchá, a tím, kdo zobe pilulky, jsou v aplikaci, ve společenském chování, ale princip je stejný.

Závislosti ovšem nejsou černobílé. Podívejte se na historii chirurgie. Ta je například úzce spjata s kokainem. Pacientům se dával na tlumení bolesti a někteří lékaři ho užívali, aby zvládli stres, dokázali se koncentrovat. Bylo to nejrozšířenější anestetikum. Je to něco, o čem se dodnes málo hovoří. Kokain se jako lék užíval

mj. i pro děti. Na pervitin v 50. letech v USA běžela reklama, na léky na jeho bázi. Používaly se na deprese. A samozřejmě se metamfetamin používal za války, aby se zvýšila odolnost a výkonnost vojáků.

Kromě tabáku, alkoholu, tradičních drog léků enormně vzrůstají závislosti na hrách počítačových, respektive mobilních. Jen v Česku jejich počet dosáhl prakticky sta tisíc. Problémových uživatelů návykových látek je kolem padesáti tisíc. Jsou i případy, kdy se člověk z jedné závislosti vyléčí, třeba z alkoholu, abstinuje, ale spadne do nelátkové závislosti, do hraní.

Devítiletý.

Měl jsem v dlouhodobé péči muže na pervitinu s těžkými projevy ADHD.

Záleží, jak definujete hranici „problémů“. Je to podobné jako u alkoholu – ví se, že milion Čechů pije nadmíru alkohol, ale nemůžete říct, že zde je milion alkoholiků. Faktem je, že ve vážném ohrožení důsledky alkoholu je zhruba 500 tisíc lidí. Podobné to bude u nadužívání antidepresiv a léků na spaní.

V databázích máme celé generace závislých, kdy děti jdou ve šlépějích svých rodičů. Genetika alkoholismu je jedním z nejvýznamnějších témat. Nejde ale jen o genetickou dispozici jako takovou, ale o to, v čem děti vyrůstají, co vidí od mala. Zvyšuje to pravděpodobnost výskytu návyku, ale různými směry. Neznamená to, že u rodičů alkoholiků bude také dítě alkoholik, ale je zranitelnější, tedy pravděpodobněji se u něj mohou vyskytnout i jiné problémy než jen pití.

Třeba ten, že kdo kouří marihuanu, tak přejde na tvrdé drogy. To je mýtus. Je to totéž, jako byste tvrdil, že když budete v dětství jezdit na tříkolce, tak se v dospělosti stanete členem motorkářského gangu.

Téměř každý těžší léčící se uživatel někdy užíval nebo užívá konopí, ale ne každý, kdo užívá konopí, takzvaně pojede v něčem horším. Konopí je prostě jen jedna z mnoha možných přestupných stanic a většinou mu předchází tabák nebo alkohol.

Ano, také. Fyzická práce například na farmě je součástí i našich terapeutických programů. Na principech tvrdé práce jsme s kolegy z organizace Podané ruce zakládali v 90. letech jednu z prvních terapeutických komunit. Tam jsme měli stolárnu, domácí zvířata atd.

Lidé jsou tam často na takové „konečné“, že už nemají ani kam dál. Nacházejí tam zázemí.

Elity jako podnikatelé, manažeři, politici si mohou dovolit mnohem lépe na míru vytvořený léčebný program. Tím si zvýší šance, že se z toho dostanou. Když máte peníze, je pravda, že si můžete dovolit lepší kombinace léčebných postupů.

Pozitivum peněz je, že si můžete dovolit lepší individuální léčbu. Negativum ale je, že spousta lidí, kteří mají peníze, trpí extrémním pocitem výjimečnosti, a to až tak, že se peníze obracejí proti nim. Žijí totiž v bludu, že i za peníze si koupí vyléčení. A to je velký omyl. Tenhle obor není o drahém léku, který vám neplatí pojišťovna a vy si ho můžete koupit. Tady je to o osobní vůli, o chtění, tady se bez aktivního přístupu daného jedince vyléčení nedostaví.

Přesně tak. Někde na konci cesty závislosti je každý úplně nahatý, sám před sebou, bez ohledu na to, jaký má majetek a kolik má peněz. Buď pochopí, že on sám je tím, s kým bojuje, nebo se to snaží koupit. A ta druhá varianta opravdu nefunguje.

Klasický přístup závislých je, že všichni kolem jsou špatní, ti blbí, kteří mohou za to či ono. Hledají viníky potíží v těch druhých, ale přitom teprve až začnou u sebe, mohou vyhrát. Závislosti jsou démoni ve vás a jen vy sami nad nimi můžete zvítězit, když získáte náhled na situaci a nadhled nad sebou samým.

Ano. To už řeší ve Velké Británii, kdy nemají ve veřejných rozpočtech tolik peněz, aby tolika lidem pořád platili opakované léčby závislostí. U nás do programu můžete v podstatě nastoupit, kolikrát chcete.

Ano, velmi pomáhají rituály – dokonce velmi významně.

Strach je významným motivačním faktorem. Konzument alkoholu se vybourá autem, dokonce třeba i s dětmi. A to je takový šok, že dostane strach a začne se léčit. A úspěšně, bez recidivy. Pocítit silný strach, to může být zásadní moment, kdy si člověk uvědomí, že už to nemá pod kontrolou, jak si myslel. Lidé k nám přicházejí, protože se bojí. Až strach ze smrti mnohými pacienty pohnul. Ne se všemi, samozřejmě.

Máme preventivní programy pro děti, které v praxi fungují, ale ve školách se paradoxně používají málo. Jedním z typů jsou programy na posilování seberegulace. Děti se v malých skupinách učí, jak zvládat smutek, agresi, jak komunikovat se spolužáky.

V naší dětské ambulanci často narážíme na to, že jsou to rodiče, kteří znemožňují úspěšnou terapii svého dítěte. Sami mají problém, problém jejich dítěte se týká hlavně jich samotných, ale nechtějí si to připustit. V průběhu řady terapií vyplave na povrch, že mnohem větší problém mají právě rodiče než dítě, ale za problémové je označováno to dítě.

Kráceno. Celý rozhovor vyšel 17. srpna v deníku Právo.