Článek
„Byly to takové popelavé filtráty, které vyráběli lesní dělníci. Nahrazovaly drahou potaš, která se tady v lesích také pálila, říkalo se jí salajka,“ sdělil etnograf Václav Michalička s tím, že výrobou spečených popelových uhlíků s vysokým obsahem drasla si lesní dělníci přivydělávali, prodávali je běličům plátna. „Je zajímavé, že tato technologie nikde jinde než v Karpatech doložena není. Výroba škvarků skončila někdy v osmdesátých letech 19. století,“ dodal.
Žár slije popel do hrud
Na výrobu škvarků z popela, nebo též oškvarků, se používal výhradně dřevěný popel, který dřevaři získávali pálením dřeva v lese. „Ve svahu se položily dvě klády, mezi kterými byla vybrána zemina. Takto získaný prostor se vyplnil popelem a klády se zakryly syrovými větvemi a na závěr se dobře omazaly silnou vrstvou hlíny, čím se vytvořil komín,“ popsal etnograf s tím, že stejně tak to udělali i oni. Michalička spolu s členy spolku se pustili do experimentu 3. července u horské chaty Kamenitý, na jednom z beskydských vrcholů Vyšní Kamenitý nad Dolní Lomnou.
Pod komínem vybudovali malou pec a zhruba dvacet hodin v ní topili. Žár pak slil popel do hrud připomínajících svým tvarem právě škvarky. „Původně se používalo syrové dřevo, které si lesníci skáceli. My jsme měli suché, proto nám dost ohořelo,“ doplnil člen Koliby Josef Svatoň, který se na výrobě škvarků podílel.
Vybělené prádlo
Poté, co komín vychladl, vytáhli zhruba dva či tři kýble plné škvarků a s jejich pomocí se pustili do bělení prádla. „Plátno zbělelo hodně,“ dodal Michalička. Drhý den zkusili totéž plátno vybělit podruhé. „Lněné plátno se dá do hrnce, přikryje krycí látkou, aby se k němu nedostaly nečistoty, na to se dají škvarky a vše se zalije studenou vodu. Asi po dvou hodinách se do vody dávají nad ohněm rozžhavěné kameny, aby se voda přivedla do varu po dobu zhruba tří hodin,“ vysvětlil proces bělení.
Bělení, stejně jako další stará řemesla, jako je výroba provazů, předení vlny, tkaní či drátování, bude na Vyšním Kamenitém k vidění až do neděle. Spolek Koliba se snaží o zachování zvyků, tradic a obyčejů spojených se salašnickým hospodařením, tradičními řemesly, folklórem a gorolským nářečím.