Článek
Co přesně jste se svou fenkou Yetti v blízkosti epicentra výbuchu dělal?
Byl jsem vedoucím skupiny kynologů. Celkem nás bylo pět a pět psů. Vyjížděli jsme na místa, která nám určilo velení štábu, a tam jsme prohledávali sutiny, zda pod nimi neleží živý či mrtvý člověk.
Jakmile jsme oblast prohlédli, ohlásili jsme, že je čistá, a na takové místo pak mohla najet těžká technika, aby to tam uklidila.
My sami jsme během těch dnů nikoho nenašli, ani mrtvého, ani živého. Jiné týmy někoho myslím našly.
Kamery v nemocnici zachytily sílu výbuchu v Bejrútu
Co jste dělali, když jste nezasahovali v sutinách?
V noci jsme nepracovali, což u nás je při nějaké vážné události vcelku běžné.
Ale tam nám to nedoporučovala ani ambasáda, ani místní armáda kvůli bezpečnostní situaci. Jinak jsme trávili čas na základně a byli připraveni i na vyžádání od jiných týmů, což se stalo jednou, když byli jejich psi už vyčerpaní, ale jakmile jsme dorazili na místo, dostali jsme echo, že se máme hned stáhnout kvůli nepokojům.
Jak vaši přítomnost přijímali místní? Neohrozili vás při nepokojích?
Naši pomoc přijímali i demonstranti kladně, byli na nás moc milí. Takže jsme pak zjistili, že vůbec není čeho se od nich bát. Když jsme přijeli a zhoršila se bezpečnostní situace, tedy i my trochu znervózněli, kouknul se na mě místní voják a trochu v nadsázce řekl, že zastřelí každého, kdo se na nás špatně podívá. Samozřejmě nic takového se nedělo, ale nás to v ten okamžik uklidnilo.
Čeští záchranáři se vracejí z Bejrútu, musí do karantény
V průběhu vašeho pobytu v Bejrútu se nepokoje notně vyostřily, vnímali jste to?
To zhoršení situace bylo nepřehlédnutelné i pro nás. Už jsme tak nějak věděli, jak to v kasárnách chodí, a najednou začali vojáci pobíhat, chrastit zbraněmi, oblékat vesty a štíty a najednou odjíždělo plně vyzbrojených padesát vojáků do města. Bylo mezi nimi hodně mladých, rukují už v 18 letech, a těm jsem ve tváři viděl velkou nervozitu. My jsme si museli připravit bezpečnostní batohy, které jsme od té chvíle nosili neustále na zádech i při venčení nebo cestě na záchod s nejnutnějšími potřebami a doklady.
Nedostali jste se do situace, kdy by kolem vás létaly kulky?
Do nebezpečné situace jsme se reálně nedostali. Armáda nás střežila, velení vždy zavolalo, když se začalo něco dít, a my se sbalili a hned místo opustili. Ani nešlo o to, že by nám konkrétně chtěl někdo ublížit, ale tam se ani nenadějete a postaví se barikády, začnou hořet auta, létat kamení, slzný plyn a kulky. Střelba šla, co víme, většinou do vzduchu. My ji slyšeli pouze z centra města, vyloženě jen z dálky.
Psi českých záchranářů se v Bejrútu pořezali
Jak se vám a psům zasahovalo v libanonském podnebí?
Krom té hrůzy, kterou máte před očima, obrovského inferna plného suti a pozůstatků hal a skladů, byl zásah náročný i fyzicky kvůli vysokým teplotám a vlhkosti. Přestože tam bylo podobně stupňů jako u nás, tedy okolo třicítky, tam byla 85procentní vlhkost. Asfalt byl rozpálen na 50 nebo 60 stupňů, tu horkost jsme cítili i přes hasičské boty.
Těžké to bylo samozřejmě i pro psy. Proti rozpálené zemi dostali botičky, ale stejně se stalo, že jednomu psovi střep botu propíchl a má fenka si poranila při zásahu nohu o sklo těsně nad botičkou. Ale to se občas při této práci stane. Psi jsou na to cvičení, aby šli tam, kam nemůže člověk, a skvěle to zvládli.
A jak reagovali místní vojáci na vaše psy?
Po příletu byli vůči nám místní vojáci chvilku odtažití. Bylo vidět, že se bojí psů. V jednotce byli muslimové i křesťané, a my měli psy po určité době jako dobré vodítko, kdo má jakou víru. Muslimové se jich na jednu stranu strašně báli, ale na druhou jim to přijde jako špinavé zvíře, takže kdyby se jich jen dotkli, hned se jdou umýt. Ale v den, kdy jsme odlétali, naše psy už znali všichni jménem, hladili je a přátelsky se loučili.
Francouzi našli v Bejrútu další nebezpečné chemikálie
Věděli jste, že vás po návratu odvezou na tajné místo do izolace?
Vraceli jsme se po týdnu podle plánu. Když jsem se balil, řekli mi, že potřebuji věci tak na sedm dní. Dvěma vojenskými letadly přiletěla do Libanonu humanitární pomoc, tu jsme vyložili a naložili do náklaďáků a pak se s nimi vrátili. Co bude nyní, moc nevíme. Věděli jsme, že jedeme do červené země podle covidového semaforu, takže jsme počítali s tím, že budeme muset po návratu asi do izolace.
Hned z letiště nás všechny odvezli a nyní tu čekáme na testování. Nikdo nemá žádné potíže, ani příznaky. Tak uvidíme, zda nás budou moci pustit, budeme-li mít negativní výsledky, nebo tu ještě nějaký čas strávíme.