Hlavní obsah

V Afghánistánu šlo o kejhák, říká veterán, který vytáhl kamaráda z hořícího auta

I když je připravovali na nejhorší scénáře, afghánská realita předčila všechna očekávání, vzpomíná rotný Milan Cisár, veterán z mechanizovaného praporu v Táboře, na tři půlroční mise v hornaté zemi, kde se z každého kolemjdoucího mohl vyklubat sebevražedný atentátník.

Foto: archiv Milana Cisára, Novinky

Veterán Milan Cisár strávil v Afghánistánu rok a půl svého života.

Článek

Jejich útoky zažil několikrát na vlastní kůži, ale měl štěstí, protože se domů vždy vrátil celý. Totéž nemůže říct jeho kamarád Daniel Kotrba, který v roce 2018 zůstal omráčený v obrněném autě, které obrátil na bok sebevražedný výbuch. Naštěstí v koloně obrněnců byli i jeho stateční kamarádi, kteří mu přispěchali na pomoc. „Ještě s jedním kolegou jsme ho z hořícího auta vytáhli,“ řekl Novinkám Cisár.

Těžce zraněného Dana pak odvezli na základnu Bagrám, odkud odletěl do Prahy, kde se podrobil řadě náročných operací. Bohužel zůstal na vozíku, ale cvičení mu pomohlo a chodí o berlích. Z armády musel odejít, ale bez práce nezůstal. „Teď pracuje v Táboře jako civilní zaměstnanec a ve všem si jako kamarádi pomáháme,“ poznamenal Cisár.

Tři měsíce předtím byl u tragičtějšího útoku nedaleko základny Bagrám, kde zemřeli tři čeští vojáci – sám je pomáhal zachraňovat. „Atentátník šel pěšky a byl naložený výbušninou a odpálil se u patroly táborských kolegů. My jsme tam vyrazili, abychom pomohli,“ řekl Cislar.

Tři čeští vojáci zahynuli při sebevražedném útoku v Afghánistánu

Amerika

Před afghánskými misemi byl dvakrát v Kosovu a jednou v Bosně a Hercegovině. „Jednoznačně horší byl Afghánistán, protože tam šlo o kejhák. To nebezpečí tam bylo stokrát větší než na Balkáně,“ vzpomíná.

Sice se na útoky a výbuchy připravovali, ale teprve když šlo do tuhého, se každý dozvěděl, jestli to zvládne. „Cvičíme ty nejhorší scénáře, ale když se pak něco fakt stane, někdo zamrzne, někdo ne. Realita je úplně jiná, než na co jste se připravoval.“ Podle veterána každý člověk krizový zážitek zpracovává po svém. „Určitě jsem tehdy nemyslel na to, že končím, naopak jsme si s kluky říkali, že pokud nás budou držet na základně a nebudeme jezdit na patroly, budeme mít ponorku, a že je lepší rychle ven a pracovat, aby člověk nemyslel na hovadiny,“ uvedl.

Začal jako záklaďák

Do armády se dostal v roce 1996 jako voják základní služby. „Tak se mi to líbilo a oslovilo, že jsem udělal vše, abych mohl zůstat, a stal jsem se vojákem délesloužícím, což bylo jako dnes voják z povolání,“ uvedl Cisár. Začínal v mechanizované rotě, sloužil u minometu a nyní je průzkumníkem.

Péče o veterány se podle něj v poslední době hodně zlepšila. Za skvělé považuje, že armáda začala používat Vojenský fond solidarity, do kterého jdou peníze například se sbírky Vlčí máky, která nyní kolem Dne veteránu probíhá, i pro rodinné příslušníky vojáků. „Také jsem toho využil, protože mladší synek je ochrnutý a mohl jsem mu koupit speciální vozík, aby mohl studovat na střední škole a věnovat se sportu,“ poznamenal.

Pro vojáky, kteří skončí v armádě, je podle Cisára nejhorší přijít o kamarádský kolektiv a také najít novou práci. „Když se mě zeptají, co umím, a řeknu, že jsem třicet let běhal po lese, umím to se zbraněmi, nebojím se krve, mám zdravotní přípravu, tak se asi neuplatním,“ poznamenal veterán. Dodal, že přesto vojáci nakonec novou práci nacházejí. Řada podnikatelů například ve stavebnictví prý ráda zaměstnává vysloužilé vojáky, protože je na ně spolehnutí.

Související témata:

Výběr článků

Načítám