Článek
Žurnalista chtěl od policejního prezidia seznam všech trestných činů za posledních pět let obsahující „unikátní identifikátor trestného činu, čas spáchání trestného činu, čas přijetí oznámení o trestném činu, typ oznamovatele, typ trestného činu, místo spáchání trestného činu, způsobenou škoda či jiný následek a informace o užití zbraně”.
Žádost byla nejprve odmítnuta s tím, že statistika není k dispozici a bylo by třeba ji vytvořit. Následně po odvolání ministerstvo stanovilo požadovanou úhradu 25 827 649 korun s tím, že v daném období bylo evidováno 1 543 485 trestných činů. Doplnění veškerých údajů by pak zabralo 102 899 hodin při sazebníkové ceně 251 za hodinu práce.
Úřady zvolily neodůvodněně zřejmě ten nejkomplikovanější možný způsob, jak se s žádostí vypořádat
Muž se bránil správní žalobou a následně kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu. Zastal se jej až Ústavní soud, který konstatoval, že ten, kdo je žádán o informace, „má hledat způsoby maximálního vyhovění podané žádosti, a nikoliv důvody, jak jejímu vyhovění zabránit”.
Správní orgány podle něj „zvolily neodůvodněně zřejmě ten nejkomplikovanější možný způsob, jak se s žádostí vypořádat” a připomněl, že policie disponuje „informačním systémem, ze kterého lze jednoduchým postupem získat sestavu 7 z 8 požadovaných údajů”. Ty navíc podle soudu nemohou potenciálně mařit vyšetřování ani ohrozit práva třetích osob.
I postup podle zákona může být proti dobrým mravům, konstatoval Ústavní soud
„Lze uzavřít, že postup povinného subjektu představuje odepření práva na informace, neboť ve spojení s výší, v jaké byla úhrada stanovena, fakticky představuje umělou bariéru, která stěžovateli znemožnila přístup i k těm informacím, jejichž poskytnutí ve skutečnosti nic nebránilo,” konstatoval ÚS a vrátil případ městskému soudu v Praze, který bude při svém rozhodování vázán tímto právním názorem.