Ústavní soud – nezávislá nejvyšší autorita

Ústavní soud sídlí v Brně, konkrétně na adrese Joštova 8, 660 83, Brno 2. Budova vznikla pro zasedání Moravského zemského sněmu, která v ní probíhala od roku 1878, než byl po vzniku Československa sněm zrušen. Od roku 1991 zde sídlil Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky.

Na něj navázal s účinností od 1. července 1993 Ústavní soud České republiky. Skládá se z 15 členů jmenovaných na 10 let prezidentem republiky se souhlasem Senátu.

Současným předsedou je Pavel Rychetský. Ten byl dříve za Občanské fórum místopředsedou tzv. vlády národní oběti Mariána Čalfy (1990–1992). V kabinetu Miloše Zemana (1998–2002) byl taktéž místopředsedou a současně předsedou Legislativní rady vlády. Ve vládě Vladimíra Špidly (2002–2004) byl místopředsedou a ministrem spravedlnosti.

V roce 2003 se stal ústavním soudcem, jmenoval ho Václav Klaus. Současně se stal předsedou ÚS. Znovu byl do funkce jmenován Milošem Zemanem v roce 2013.

Mandát 14 z 15 soudců skončí mezi lety 2023–2025, uprázdněná místa bude zaplňovat budoucí hlava státu či předseda vlády, bude-li v té době úřad prezidenta neobsazen. Druhé funkční období prezidenta Miloše Zemana končí v březnu 2023.

Soudcem Ústavního soudu se může stát bezúhonný občan, který dosáhl 40 let věku, má vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání.

Prezident také jmenuje předsedu a oba místopředsedy. Ústavním soudcem může být člověk jmenován opakovaně.

Soudce nesmí být zároveň členem politické strany a nemůže vykonávat výdělečnou činnost kromě stanovených výjimek. Mezi ně patří např. správa vlastního majetku, činnost pedagogická, vědecká či umělecká, když tím neohrožuje důvěru v nestrannost a nezávislost soudu.

Soudce je povinen zachovávat mlčenlivost o věcech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s výkonem soudcovské funkce. Tato povinnost trvá i po zániku funkce.

Pravomoci Ústavního soudu definuje Ústava České republiky. K dalším zásadním předpisům patří zákon o Ústavním soudu – Zákon č. 182/1993 Sb.

Soud tvoří 4 tříčlenné senáty. Předseda a místopředsedové soudu nemohou být jejich stálými členy, mohou však zastoupit nepřítomného člena. Předsedové jednotlivých senátů jsou jmenováni na 1 rok, přičemž funkci nelze vykonávat ve dvou letech následujících za sebou.

Některé pravomoci Ústavního soudu mohou být vykonávány jen rozhodnutím pléna všech 15 soudců. K takovým patří mj.:

– Rušení zákonů, jiných právních předpisů či jejich ustanovení, když je shledá jako neslučitelné s ústavním pořádkem.

– Ústavní žaloba Senátu proti prezidentu republiky pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. Ústavní soud může rozhodnout, že prezident ztrácí úřad a způsobilost jej znovu nabýt.

– Plénum také posuzuje ústavnost rozhodnutí, např. jestli rozpuštění politické strany bylo v souladu s platnými zákony.

– Plénum se může usnášet, pokud je přítomno alespoň 10 soudců. Rozhodnutí je přijato, když se pro něj vyjádří většina přítomných. V některých stanovených případech, např. při zrušení zákonů či žalobě proti prezidentovi, se pro přijetí musí vyslovit alespoň 9 soudců.

Vyhlášené rozhodnutí Ústavního soudu je závazné pro všechny orgány i osoby. Soudce, který s rozhodnutím nebo odůvodněním nesouhlasí, má právo, aby jeho odlišné stanovisko (tzv. disent) bylo připojeno k rozhodnutí.

Regulační poplatky

Ústavní soud rozhodoval i v případě regulačních poplatků ve zdravotnictví. Nálezem ze dne 28. května 2008 stanovil, že pacienti budou u lékaře platit poplatky i nadále. Rozhodnutí bylo přijato v poměru 8:7.

Neshledal poplatky jako protiústavní a omezující poskytování zdravotní péče a přenechal je politikům, kterým podle vyjádření soudce zpravodaje Stanislava Balíka náleží. „Je především úkolem politických stran a pravomocí zákonodárce, aby stanovil tyto rámce. My máme posuzovat jen případnou protiústavnost,“ uvedl Balík.

Zrušený ústavní zákon a zastavené volby

Ústavní soud v září 2009 vyhověl stížnosti poslance Miloše Melčáka na ústavní zákon o jednorázovém zkrácení volebního období Sněmovny. Na tom se domluvila téměř celá politická reprezentace.

Soud tak poprvé zrušil ústavní zákon. Znamenalo to, že se předčasné volby plánované na 9. a 10. říjen toho roku, jejichž příprava již byla v plném proudu, nekonaly. Rozhodnutí vyvolalo na politické scéně obrovský poprask.

Soud ale argumentoval tím, že se mění pravidla během hry. Politikům nezbylo nic jiného než rozhodnutí respektovat a urychleně přijmout změnu Ústavy o samorozpuštění Sněmovny. Uspořádat předčasné volby v pozdějším termínu na základě tohoto zákona se už neodhodlali z obav, že Ústavní soud volby opět zruší se stejným argumentem – že se mění pravidla během hry.

Úřednická vláda Jana Fischera, která nahradila druhou vládu Mirka Topolánka po vyslovení nedůvěry v březnu 2009, tak vedla zemi až do konce funkčního období Poslanecké sněmovny a řádných voleb na jaře 2010.

Lisabonská smlouva

Ústavní soud se dvakrát zabýval, zda je či není Lisabonská smlouva v souladu s českým ústavním pořádkem, když mu byly její části (a poté i text celý) předloženy k přezkumu.

Ani jednou neshledal žádný konflikt s Ústavou. Ve svém odůvodnění tehdy uvedl, že je povinností prezidenta republiky (Václava Klause) bez zbytečného odkladu smlouvu ratifikovat. Prezident tak posléze učinil.

V březnu 2013, jen několik dnů před koncem druhého funkčního období prezidenta Václava Klause, ji přijal Senát.

Senátoři vytýkali odcházejícímu prezidentovi kontroverzní amnestii z ledna 2013, rovněž že stále odmítal podepsat doplněk Lisabonské smlouvy o novém záchranném fondu eurozóny a že otálel s podpisem dodatku k Evropské sociální chartě.

Žaloba poukazovala také na to, že Klaus téměř rok nejmenoval žádného ústavního soudce a navrhl Senátu jen dva kandidáty, které horní komora neschválila. Prezidentovi dále vytýkala, že pět let nerozhodl o jmenování Petra Langera soudcem navzdory soudnímu verdiktu, který mu to ukládal.

Ústavní soud o žalobě jednal, ale jelikož mezitím Klaus opustil úřad s koncem volebního období, dále se jí nezabýval.

„V situaci, kdy po uplynutí funkčního období již osoba není ve funkci, ztrácí pokračování v řízení o ústavní žalobě hlavní smysl, protože uložení předpokládané hlavní ústavní sankce, zbavení úřadu, již nepřichází do úvahy,“ stálo v odůvodnění.

V únoru 2021, přibližně 8 měsíců před vyhlášenými volbami do Poslanecké sněmovny, zrušil Ústavní soud po stížnosti senátorů některé části zákona o volbách do parlamentu (Zákon č. 247/1995 Sb.).

Zrušené části obsahovaly postup dělby mandátů mezi volební kraje a jednotlivé strany.