Článek
Dědička bojuje o obnovu procesu už od roku 2007. Jako nový důkaz předložila výpis z Almanachu židovské šlechty, podle kterého byla její babička židovského původu, a proto bylo zabavení majetku nacisty motivováno rasově. Otec Kristiny prý navíc nesouhlasil s politikou nacistů a sám byl perzekvován.
Kristina Colloredo-Mansfeldová se před jednáním radí se svým advokátem.
Majetek po válce zůstal v rukou státu, proto se na něj později nevztahovaly restituční zákony. To potvrdil naposledy i Nejvyšší soud s tím, že restituce mohou napravovat pouze křivdy spáchané mezi lety 1948 a 1989. To dříve potvrdil i ÚS. „Byť v této věci vnímá důvody ke konfiskaci majetku předchůdce stěžovatelky nacistickou okupační mocí jako neospravedlnitelné, je nucen opakovaně poukázat na vůli zákonodárce, jasně vymezenou v restitučních zákonech, napravit pouze ty křivdy, ke kterým došlo v letech 1948 až 1989,“ konstatoval dříve senát v čele se Stanislavem Balíkem.
Vleklý proces
Colloredo-Mansfeldová ale tvrdila, že restituční předpisy je potřeba vykládat ve prospěch, a nikoli k tíži oprávněných žadatelů. Ve své stížnosti tvrdila, že v jejím případě bylo porušeno právo na spravedlivý proces a také právo vlastnit majetek. A ÚS jí dal tentokrát za pravdu. Pikantní přitom je, že členem senátu, který obnovu řízení povolil, je právě i soudce Balík, ten se dříve postavil proti restituci.
„Stěžovatelka má nyní nové a předtím nedostupné důkazy,“ vysvětlila verdikt Šimáčková.
Rodina po roce 1948 emigrovala. Kristina Colloredo-Mansfeldová se vydání zámku domáhá od roku 1991 a během sporů se celý areál na čas dokonce vrátil do jejího vlastnictví. Ústavní soud ale poté vrátil spor na začátek a soudy v Rychnově nad Kněžnou a Hradci Králové nakonec přiřkly zámek opět státu. Vleklé soudní spory vedla Colloredo-Mansfeldová také o mobiliář zámku, avšak neuspěla.