Ústavní právník: Propuštění exposlanců ODS je absurdní interpretace ústavy

Měl jsem možnost se seznámit jen se třemi odstavci zveřejněnými na internetu. S podstatou věci hrubě nesouhlasím, ještě hruběji než v případě Víta Bárty. Podle toho, jak NS pracuje s článkem 27 ústavy o imunitě, mám skoro pocit, že má jiný text než já.

Jde o dva odstavce. V prvním se píše, že poslance ani senátora nelze postihnout pro hlasování ve Sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech, což tento případ nebude. Ve druhém odstavci se píše, že za projevy učiněné ve Sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Za projevy učiněné ve Sněmovně, to je ta podstata věci.

Za projevy učiněné ve Sněmovně nebo jejich orgánech NS vykládá opakovaně jako v zásadě jakákoli jednání, která souvisejí s politickou činností. To jistě bylo možné takto konstruovat, jenom by to v ústavě muselo být. Přitom jednací řády obou komor evidentně mají na mysli, že projev je to tehdy, když stojíte u řečniště ve Sněmovně, nebo mluvíte ve výboru či komisi a někoho urazíte, tak za to nemůžete být stíhán. Ne že si něco špitáte ve sněmovní restauraci.

Podle všeho to, co je chráněno indemnitou neboli nepostižitelností, je veškerá politická činnost poslance, která probíhá ve Sněmovně. Jenže to v ústavě psáno není. To je naprosto absurdní a iracionální interpretace ústavy, která naprosto ignoruje kontext dvou jednacích řádů obou komor. Skoro bych si mohl myslet, že NS věc vygradovává tak, aby parlament imunitu nakonec zrušil úplně.

Obávám se, že to v zásadě tak je. Kdyby poslancům NS nevyhověl, mohli by se obrátit na Ústavní soud. Ale protože jim vyhověno bylo, tak není nikdo, kdo by mohl ÚS oslovit. Co se týče případu Bárty, tak ten aspoň byl odsouzen, a protože případ procházel soudními instancemi, tak mohl nejvyšší státní zástupce podat dovolání.

Jenže když se nyní kauza zastaví v rámci přípravného řízení, tak si skoro myslím, že to bude tečka. Celá konstrukce byla založena na tom, že šlo o obchod. A když se z toho vyjme tato podstatná část, protože je podle Nejvyššího soudu postižitelná, tak těžko může být trestné, že někdo přijal funkci.

Je otázka, zda by o těchto věcech měl rozhodovat NS, protože tomu pravomoc náleží z dob, kdy ještě nebyl Ústavní soud. Nevím, jestli by o rozsahu poslanecké imunity měl rozhodovat pětičlenný senát, jehož členové dělají běžně trestní právo.

Od roku 1996, kdy Nejvyšší soud rozhodoval o imunitě, rozhodoval vždy vstřícněji, než se rozhodovalo za první republiky.

Zažili jsme už řadu snah přepisovat článek 27, ale možná by bylo lepší to vše svěřit senátu NS a ten přečte cokoli, co tam zrovna není. A pak už vůbec nemusíte ústavu novelizovat.

To samozřejmě nejde. Nemůžete poslance vystavit tomu, aby ho kdykoli sebrali za cokoli. Indemnita je velice cenná a mohli bychom se bavit o tom, zda by ji nešlo rozšířit v tom smyslu, že by člověk případně pomluvený poslancem ho mohl žalovat za zásah do osobnostních práv. A po pokutě 500 tisíc by si pak na jazyk dával pozor každý zákonodárce.

Jenže to, co NS dělá, není to, že přemýšlí, že by vás chránil před civilními žalobami, ale nafukuje pojem projev, extenzivně pracuje s pojmem orgán Sněmovny a Senátu a tím pádem, aniž by po tom byla jakákoli poptávka, najednou je indemnita ještě rozsáhlejší. Indemnita je nejvýraznější prolomení rovnosti před zákonem, které v našem právním řádu je. A je-li něco výjimka, tak to má být vykládáno restriktivně. V tomto případě se výjimka iracionálně přifukuje. A to není úplně správné.

Jde o to, kde se to dělo. Rozumím-li dobře konstrukci NS, tak pokud si to Nečas s někým sjednával ve Strakově akademii, tak může být klidně stíhán, protože jediné posvátné azylové místo je Sněmovna či Senát. Ve Strakově akademii by Nečas nebyl krytý indemnitou, ale imunitou, takže bude-li vydán, tak může být stíhán.

Přesně tak.