Článek
Co říkáte vetu prezidenta Miloše Zemana k zákonu o střetu zájmů?
Čekal jsem to kvůli kontextu vztahů mezi prezidentem republiky a panem místopředsedou vlády Babišem. To, že nad tím zákonem visí určité otazníky po právní stránce, je zřejmé. Už se v minulosti řešilo, nakolik mají ty otazníky ústavněprávní relevanci, že by zákon mohl narazit i u Ústavního soudu. Ale tak daleko nejsme. Pokud má k zákonu prezident republiky nějaké právní či politické výhrady, tak se není čemu divit, že je vtělil do svého veta.
Prezident říká, že zákon odporuje Listině základních práv a svobod, která má zaručovat všem bez rozdílu např. vlastnické právo. Souhlasíte s takovou argumentací?
Nemyslím, že v tomto byl problém. Jestli si to myslí pan prezident, to je jiná věc. Ten zákon o střetu zájmů už v tom znění, které platí dlouhou dobu, stanovuje politickým funkcionářům a členům vlády různá omezení. V případě členů vlády jsou to omezení, která jdou i do oblasti svobody podnikání. Oni nesmějí podnikat. Tak teď jde o to, nakolik se toto v novém zákoně posouvá dál.
Situace je unikátní v tom punktu, že pokud zákon dosud připouštěl správu vlastního majetku, tak tou správou myslel něco takového, jako že máte byt v osobním vlastnictví, tudíž se můžete účastnit činnosti společenství vlastníků jednotek. Ale to je něco jiného, než když máte velký holding.
Celé je to postavené tak, že si musíte vybrat, jakou kariéru chcete sledovat. Pokud chcete sledovat kariéru politickou, tak ta je spojena s různými omezeními, ale nikdo vás nenutí, abyste tu politickou kariéru sledovala.
| ČTĚTE TAKÉ: |
|---|
| Babiš: Zbavím se Agrofertu, zákonu vyhovím |
Zeman také říká, že brát dotace firmám, ve kterých má člen vlády nejméně 25 procent, je nepřiměřené, protože ministr nemůže tyto věci ze své pozice ovlivňovat.
Jedna věc je, jak by co mělo fungovat, a druhá věc je, jak co skutečně funguje. Před časem mi jeden pán psal mail o své kauze, která souvisí s podnikáním Agrofertu, pro niž se mu nedaří získat právní zastoupení. Advokáti totiž mají buď něco společného se státem a bojí se, že se jim pomstí ministerstvo financí, nebo se advokáti bojí přímo Agrofertu.
Já nejsem schopen ověřit, zda to tak opravdu je, ale je to ilustrace toho, že i když něco na papíře funguje, protože vám to dává záruky, tak to v praxi poskytovat záruky nemusí.
Podle vás tedy ministr může udělování veřejných zakázek, dotací či pobídek nepřímo ovlivnit?
Dlouhodobě se poukazuje na statistiky, podle nichž Agrofert shodou okolností v době, kdy se jeho vlastník stal čelným politikem, generoval zisky ve veřejných zakázkách. Takže potom to může vzbuzovat dojem, že tam může být souvislost. Je to samozřejmě citlivá věc.
Senátorka Eliška Wagnerová (za SZ) říká, že když má ministr 25 procent ve firmě, tak tam může být někdo další, kdo má více než půlku, a jak k tomu společník přijde.
S tím já souhlasím. Jenže se nepohybujeme ve světě, kde jsou řešení jen černá a bílá, není něco za každou cenu perfektní a něco za každou cenu nepřijatelné. Hledáme kompromisy a tato novela mi připadá, že možné je to, co není nepřijatelné či protiústavní.
