Článek
Chodník, na němž k úrazu došlo, patří Praze. Ta tvrdila, že chodník patřil do skupiny komunikací, které se v zimě neudržují, a proto nebylo její povinností jej ošetřovat.
Soudy toto vysvětlení akceptovaly s tím, že muž musel vidět, že chodník je namrzlý a neupravený. Městský soud v Praze poukázal i na to, že k „úrazu došlo v zimě a v té době Český hydrometeorologický ústav prodloužil výstrahu před prudkými mrazy“.
Stěžovatel se choval tak, aby předešel svému úrazu.
Podle verdiktu senátu ÚS se soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou je potřeba, aby se v podobných případech soudy pečlivě zabývaly tím, jaký byl stav chodníku a jestli se chodec choval tak, aby úrazu předešel.
Zvolil nejbezpečnější cestu
„Stěžovatel se choval tak, aby předešel svému úrazu. Ze tří cest zvolil tu, která se jevila jako nejbezpečnější, tempo chůze přizpůsobil tomu, že chodník byl namrzlý, a měl i vhodnou obuv. Přesto utrpěl úraz,“ upozornila soudkyně Šimáčková.
„Není to tak, že by soudy v podobných případech měly vždy vyhovět odškodnění, na to není žádné pravidlo, ale musí zhodnotit, zda něco nezanedbalo město nebo chodec. Nejdůležitější vzkaz pro soudy je ten, že nelze dopředu stanovit, kdo bude odpovídat za škodu. Chodec má povinnost chovat se obezřetně a město nemůže nést následky za všechny škody. Soudy musí zvážit i to, zda město může jen tak vyloučit velké množství komunikací z povinnosti tam provádět údržbu,“ dodala Šimáčková.
V minulosti se otázkou odškodňování zabýval i Nejvyšší soud, ovšem podle ústavních soudců nerozhodoval ani jednotně, ani předvídatelně.