Uprchlíky musíme integrovat, říká šéfka sdružení

Není na to jednoduchá odpověď. Podařila se vybudovat registrační centra, ti lidé někde bydlí, a i když se potýkáme s nějakými problémy, v tom širším pohledu myslím, že to Česko zvládlo a zvládá dobře.

Jedno z největších spatřuji v oblasti bydlení a stabilizaci uprchlíků v dlouhodobějších typech ubytování. Pořád jsou tu lidé, kteří bydlí v hromadném ubytování, které není úplně vhodné. Pak tu máme lidi, které se nám nedaří do ubytování dostat, což jsou často romští uprchlíci z Ukrajiny. Potom je to situace, kdy poměrně mnoho lidí bydlí u českých rodin, a my nevíme, jak stabilní bydlení to je a jak dlouho v takto sdílené domácnosti budou moci zůstat. Dalším obrovským tématem, se kterým se začneme intenzivně potýkat v září, jsou školy a školky. Řešení zatím nejsou na stole.

V prvních měsících to byla především registrace a ubytování, aby lidé měli naplněny základní potřeby. To je pro nově příchozí stále tématem, ale tím, že jich nepřichází už tolik, práce není tolik intenzivní. Systém se zaběhl. Více se teď věnujeme dlouhodobým integračním potřebám. Je to zmiňované školství, vstup na trh práce, udržitelnost lidí v bydlení nebo hledání dlouhodobějšího a s tím spojené další možné potřeby.

To je velká otázka – co vlastně stát očekává od migrantů v oblasti integrace. V naší organizaci k tomu přistupujeme tak, že se jedná o lidi, kteří mají dostatečné kompetence k tomu, aby si dokázali poradit bez intenzivní podpory, domluví se česky na základní úrovni, chodí do školy, případně pracují, mají nějaký sociální kapitál a dokážou ve společnosti sami fungovat.

Velkou roli hraje neznalost jazyka. Vyplývá to i ze situace, ve které uprchlíci jsou. Potřebují částečné úvazky, což limituje nabídku práce od zaměstnavatele. Je potřeba posílit dostupnost češtiny, odbornou češtinu a zaměřit výuku pro potřeby trhu práce.

Jde i o základní zorientování se na trhu práce. Bohužel se ukazuje, že přes navázání na ukrajinskou komunitu, která se často pohybuje v šedé sféře různých agentur a zprostředkovatelů, do toho uprchlíci vklouzli poměrně obdobně. Je to pro ně pořád ten jednodušší způsob, jak najít práci.

Vyžaduje aktivitu od lidí, kteří nejsou zaměstnáni, a musí se zaregistrovat na úřadu práce. Případně pokud pečují o děti, tak ve zdravotní pojišťovně. Je to další administrativa navíc, upozorňovali jsme, že tento návrh není šťastný. Informace se k těm lidem musí dostat a musí se v nich zorientovat.

Důvodem je přetížení škol. Zároveň to může být jazyková bariéra nebo neochota školy se tímto přijetím dětí cizinců zabývat. Situace to není jednoduchá a klade na školy a učitele vyšší nároky.

Předpokládáme, že se prodlouží adaptační skupiny pro děti, které ještě nemají povinnou školní docházku, a tím by se částečně řešila kapacita mateřských škol. U dětí školou povinných je otázka, jestli bude vyučování odpolední, nebo se podaří spustit relokace, ale myslím, že už to není reálné – máme polovinu prázdnin a nic se neděje.

Pořád máme šanci to zvládnout a děti do škol dostat. Obava ze segregace proto nemusí být tak veliká. Kde mám velkou obavu, že se to nezvládne, jsou střední školy. Chybí nástroje podpory, tyto školy nejsou zvyklé pracovat s dětmi s odlišným mateřským jazykem. Nepřišlo se s udržitelným řešením, a ukra- jinské děti tak nemají šanci udělat přijímačky za krátkou dobu od příchodu. Tam vzniká velká obava ze selhání integrace, protože uplatnění na trhu práce mohou mít velmi ome­zené.

Žádné dramatické zlepšení jsem nepocítila. Došlo k setkání s panem ministrem vnitra Vítem Rakušanem (STAN), ale že bychom z toho nastavili širší spolupráci, to úplně nevidím. Mezitím se projednával lex Ukrajina 3, kde se objevil neprodiskutovaný návrh ze strany MPSV ke snižování humanitární dávky, takže jsem z toho rozpačitá.

Pracovní jednání vedeme, ale myslím, že hodně chybí centrální uchopení. Čekali jsme, že se s koncem nouzového stavu vyřeší, jak bude koordinována integrace uprchlíků. Centrální řízení chybí a není možné, aby ho v oblasti integrace dělali hasiči. Tam se příliš neposouváme.

Není, protože rámcová data máme a víme, že se to týká přes dvě stě tisíc lidí. Jestli je jich o třicet tisíc míň, už pro nastavování opatření není tak důležité. Uprchlíci často nevědí, jestli se na Ukrajinu jedou jenom podívat a zjistit, jestli se mají kam vrátit, nebo jestli zůstanou. Proto je pro stát složité toto číslo monitorovat.

Setkáváme se se situacemi, které jsou pro nás hraniční v dodržování zákoníku práce, případně ve strhávání si peněz za bydlení. Je to spíše porušování pracovních práv, než že bychom to úplně nazvali vykořisťováním. Nicméně s tím, že se na nich někdo obohacuje, se setkáváme.

Podpora je stále relativně velká, ale zažili jsme i opačné případy, kdy někdo ze dne na den někoho vyhodil z bydlení. Ačkoli vnímáme změny nálad, tak si myslím, že většinová nálada je pro to, aby se ukrajinským uprchlíkům pomohlo.

Dramaticky. Možná se to dá přirovnat k pozitivním reakcím při přijímání lidí z Jugoslávie (v 90. letech, pozn. red.). To bylo také ze strany české veřejnosti pozitivní, ale od té doby se si­tuace spíše zhoršovala. Je to nesrovnatelné, máme i jiné klienty než uprchlíky z Ukrajiny, ale podpora je vázána jenom na Ukrajince, takže je trochu složité, když vidíme lidi v obdobné situaci ze Sýrie, Afghánistánu a podobně, kterým nemůžeme poskytnout stejný typ pomoci.