Článek
Ten, co ji kdysi nazval sbírkou politických ojetin a nyní spílá Špidlovu kabinetu, že unionistům příliš ustupuje.
Unie se může - spolu s vlivnějšími lidovci - pochlubit přičinlivou asistencí na reformě veřejných financí. S ohledem na svůj program se nemusí stydět za snížení daní firmám ani za změny v zákoně o DPH, přestože by unionisté rádi byli radikálnější. I díky nim je také pravděpodobné, že sociální demokracie neprosadí třeba zavedení majetkových přiznání v původně zamýšlené podobě.
To však dnes již bývalým voličům Unie svobody, která vznikala jako pravicovější a údajně i morálnější alternativa ke Klausově ODS, zjevně nestačí, takže občanští demokraté jejich hlasy s úspěchem pohlcují.
Šéf Unie svobody-DEU Petr Mareš minulý týden oznámil, že odejde z předsednické židle, nezíská-li jeho strana v eurovolbách ani jeden mandát. Otázkou je, zda má toto odvážné gesto vyburcovat roztrpčené spolustraníky či motivovat voliče tak, jako to předloni udělal šéf ODS Klaus. To by ale v případě unie bylo dosti naivní, protože její voliči, alespoň podle průzkumů, prakticky neexistují.
Volební sjezd je naplánován ještě na červen a bude pro unii za dobu vládního angažmá už třetím svého druhu. Opět se čekají debaty, zda zůstat ve vládě. Problém také je, kdo by případně Mareše nahradil, protože z čelných představitelů US už skoro každý někdy stranickým šéfem byl. V úvahu tak připadá ministr pro místní rozvoj a jeden z mála symbolů unionistického vlivu Pavel Němec.
Spíš než osoba dalšího z řady stranických předsedů bude důležité, zda se unionisté udrží v tříbarevné koalici třeba i za cenu rošády s vládními křesly, protože Mareš rovněž naznačil, že by po volebním neúspěchu odešel i z vicepremiérského postu.
Útěk unionistů z koalice by Špidla mohl brát jako podraz. Předseda lidovců Miroslav Kalousek totiž jasně odmítl ve dvoubarevné koalici chodit pro hlasy ke komunistům. Protože Špidlovi se zase zjevně nechce vládnout menšinově, mohlo by unionistické bouchnutí dveřmi odstartovat vážnou vládní krizi a možná - k radosti ODS - i předčasné volby.
V případě, že se unie rozhodne zůstat, bude záležet na tom, zda se jí podaří ukočírovat své dva odpadlé poslance - Tomáše Vrbíka a Mariana Bielesze, jejichž tandem má sílu poslat kabinet k šípku třeba nezvednutím ruky pro státní rozpočet na příští rok.
Avšak pro samotnou unii by rozvod se Špidlovou vládou nebyl zrovna příslibem zmrtvýchvstání, o němž unionisté sní, když nostalgicky vzpomínají na čtyřkoalici, co řadu měsíců vedla preference a bodovala v krajských a senátních volbách. Ačkoli odborníci na výzkumy veřejného mínění mluví o jakémsi volném prostoru v pravé části voličstva, neznamená to dnes pro US nic než suchou teorii.
Nyní je zcela jiná situace než v době nadějného nástupu US a později čtyřkoalice. ODS byla tehdy těsně, až nezdravě, semknutá kolem Klause. Ten pak podepsal nemilovanou opoziční smlouvu se Zemanem, který v očích některých pravicových voličů představoval ztělesnění démona.
Návrat unie do role nesmiřitelné opozice dnes ztrácí smysl. Zeman jen občas vystrčí růžky z Vysočiny a Klaus je oblíbencem národa "uklizeným" na Pražském hradě, takže unie už nemá s kým bojovat. Je jen obtížné vyhodnotit, zda svou končící misi - s cílem pozvednout a očistit pravici - splnila.
PRÁVO 13. května 2004