U výsadkářů v Chrudimi skáčou i kuchaři

Sloužit u červených baretů je sice snem každého kluka, který chce do armády, ale profesní život tam není lehký ani pro vojáky sloužící v zázemí, jako jsou kuchaři nebo zdravotníci. I ti musejí cvičit seskoky a nasazení v týlu nepřítele.

„Jako celek musíme být nasaditelní vzdušným výsadkem. A dopředu se nedá říci, kdo bude pro operaci potřeba, proto i kuchař nebo člověk ze štábu musí zvládat skákat stejně dobře jako například střelec,“ vysvětlil Právu zástupce velitele 43. výsadkového pluku podplukovník Ivo Zelinka.

Všichni musejí ročně prodělat řadu seskoků, aby byli stále připravení na možné nasazení. A skáčou nejen ve dne, ale i v noci, z různých výšek, se zbraní nebo s materiálem. „Skáčeme i z 250 metrů nad terénem. Pro srovnání – v civilu je legální skákání od 800 metrů,“ podotkl. Když je potřeba, vyskočí i z 3,5kilometrové výšky. Nejvíce mají naskákáno instruktoři, ostřelovači a průzkumníci. Rekordmani se mohou pochlubit až pěti tisíci seskoky.

Přede dvěma lety velení armády rozhodlo vytvořit z výsadkového praporu pluk. Běžný prapor má 300 až 800 lidí a pluk může být až dvojnásobný. „Ale to bude trvat roky, doufáme, že každý rok přibude okolo stovky lidí,“ uvedl podplukovník. V posledních dvou letech se jim dařilo a nabrali okolo dvou stovek výsadkářů.

Zájemců mají dost. „Je zcela běžné, že kluk přijde na rekrutační středisko a říká, chci do Chrudimi, nebo nikam,“ podotkl Zelinka. Výsadkáři mají hodně různorodou práci: skáčou s padákem, slaňují, cvičí boj zblízka, přežití v týlu nepřítele, někteří se i potápějí.

„To, co děláme, je nejblíže archetypu válečníka. Spousta kluků se dívala na Bratrstvo neohrožených a jednou by chtěli být jako major Winters (seriál HBO o americké výsadkové divizi z druhé světové války). To je pro nás neuvěřitelná výhoda proti ostatním druhům vojsk,“ poznamenal Zelinka.

S tím souhlasí i výsadkáři, které letos po dovolené čekalo překvapení. Dostali k vyzkoušení nový simulační systém boje, při němž si na maskáče a helmu umístí senzory, na pušky laser a mohou si zahrát na vojáky, skoro jako ve skutečné přestřelce. „Všude lze na něco nadávat, ale tady je to mnohem lepší než v továrně, kde jsem šest let pracoval,“ řekl Právu jeden z četařů.

Do Chrudimi se mohou hlásit uchazeči přímo z civilu, ale musejí nejdřív projít rekrutací a základním výcvikem, při němž odpadne víc než polovina uchazečů a ze zbytku ve výběrovém řízení k výsadkářům jich neprojde také polovina. „Nikoho nehodnotíme za snahu, ale za výsledky,“ řekl přísně Zelinka. Kdo neprojde atletickými testy, má ještě dvě možnosti to dotrénovat.

Horší je to ale s přístupem mladých adeptů. Problém je totiž, že dnešní dvacetiletí muži nejsou podle Zelinky dozrálí, jako tomu bylo před dvaceti lety.

„Někteří sice projdou výběrem, ale pak jsou hozeni do intenzivního výcviku a jsou 14 dní v lese, nemají tam signál na mobil a nemají kontakt na kamarády, sociální sítě ani rodiče a nedělá jim to dobře,“ řekl Zelinka. Dodal, že není možné si na to stěžovat, ale brát to jako fakt a tomu přizpůsobit práci s novými vojáky.

Zdravotní a fyzické požadavky jsou na výsadkáře přísné po celou dobu služby. Musejí každý rok projít přezkoušením, a když neudělají testy nejhůř za dvě, tak nesmějí skákat. Přitom jinde v armádě není problém mít trojku. „Kdo má u nás dvojku, tak se na něj všichni dívají skrz prsty, že už je na šikmé ploše,“ poznamenal Zelinka.

Mezi výsadkáři podle něj panuje soutěživé ovzduší, ale i obrovská sounáležitost. „Svobodník i plukovník u nás dělají třeba při seskocích tutéž činnost a stejný dril, což nás ne­uvěřitelně sbližuje.“

Ideální výsadkáři jsou podle podplukovníka v rozmezí 18 až 28 let. „Máme v jednotkách ale i čtyřicátníky, kteří to zvládají, máme i padesátníky, ale to jsou už instruktoři,“ podotkl podplukovník.

Většina výsadkářů tím pádem musí myslet na druhou kariéru. Když už nezvládají tempo, stanou se právě instruktory nebo odcházejí k jiným útvarům, kde po nich podle Zelinky rádi sáhnou, protože mají spoustu vojenských zkušeností.

U výsadkářů pracují i ženy, ale ne v bojových komandech, ale ve štábu, jako zdravotnice nebo v logistice. Letos se poprvé našla jedna studentka vojenské školy, která prošla nejtvrdším testem a mohla by se zařadit mezi bojovníky.

„Doposud nám u bojových jednotek nesloužily ženy. I proto, že ještě žádná nepřišla, že by chtěla sloužit třeba jako kulometnice. Pokud by přišla a prošla testy, tak bych byl ochoten ji přijmout,“ připustil Zelinka.

Dlouhé roky museli výsadkáři cvičit ve vzdálených vojenských újezdech v Boleticích, na Hradišti nebo na Libavé. Letos se ale dočkali, protože Lesy ČR souhlasily s výměnou lesů s Vojenskými lesy a statky a uvolnily výsadkářům vysloužilý muniční prostor Bílek nedaleko Chrudimi. „To, že máme nyní cvičiště v Bílku, je neuvěřitelná výhoda a úspora peněz a času,“ řekl podplukovník.

Když potřebují cvičit skákání padákem, objednají si u letectva buď letoun Casa C-295, nebo vrtulníky Mi-171Š. Čerstvě také získali certifikaci českých padáků k využití v amerických letounech.

„Od srpna jsme schopní skákat na českých padácích z amerických letadel C-130 Hercules,“ pochlubil se Zelinka.