Tyran ji s dcerou držel měsíce doma. Sotva se nadechla, lockdown ji zase srazil na dno

„Všechny maminky jsou na tom teď hůř. Otcové dětí s nimi zůstali doma, nesnesitelné situace eskalovaly a ony tak i s dětmi utekly. To tu slýchám často,“ svěřila se Anna.

Pro ni samotnou jsou opatření během pandemie, kterými si v azylovém domě prošla, připomínkou hrůz, jež snášela od expartnera. Uvězněná mezi čtyřmi stěnami byla s dcerkou v jednom z pražských bytů.

„Sedm měsíců jsem byla držená v izolaci v bytě. Ten pocit se kvůli tomu, co je teď, vrací a to je hodně nepříjemné. Byla jsem 16 hodin zavřená v místnosti se svou dvouletou dcerou. Nesměla jsem ani na nákup, ani se psem. Partner mi sebral klíče. A bydleli jsme v 6. patře, takže jsem neměla ani jak se dostat ven, kdyby se něco dělo,“ popsala Právu své strádání paní Anna, která od jara žije v azylovém domě.

Druhá vlna pandemie zasadila matce dvouleté holčičky další ránu. „V létě to bylo po rozvolnění lepší. Sehnala jsem si brigády. Třeba jsem roznášela letáky, to šlo i s malou v kočárku. Ale teď není skoro nic. Občas si po večerech přivydělávám úklidy. Vzhledem k tomu, že žiju tady, nemám bydliště, a tedy nárok na pomoc v hmotné nouzi. Žiju jen z rodičovského příspěvku, který je 7600 korun, pět tisíc tu platím nájem. Z dvou a půl tisíce se měsíčně nedá s malým dítětem vyžít. Navíc před tím vším jsem pracovala v gastronomii, jako barmanka. Takže mě v tomto ohledu děsí i budoucnost,“ obává se paní Anna.

V tomto azylovém domě může ze zákona s dcerou zůstat maximálně rok. „Snažím se najít si bydlení, dnes je to ale složité,“ zoufá si.

Strmý pád nabral život této ženy z malé obce v Moravskoslezském kraji, když otěhotněla. Biologický otec dítěte ji opustil a její dlouholetý kamarád jí nabídl pomoc. Nejdříve se jen navštěvovali, pak ji přesvědčil, aby se i s dcerou přestěhovala za ním do Prahy.

„Přesvědčil mě, že budeme rodina. Moje dcera mu od malička říká táta. Vychovával ji, nikdy se jí naštěstí nedotkl,“ popisuje romantický začátek vztahu paní Anna.

Stačilo pár týdnů a z romance se stal horor. „Bylo strašné, že u všech našich hádek malá byla, protože jsme bydleli ve dvoupokojovém bytě a ve vedlejší místnosti žil jeho bratr. Neměla jsem ji před tím vším kam schovat. Když na mě expartner křičel nebo mě bil, plakala, byla vyděšená. A když z toho pak měla hysterický záchvat, držel mě od ní. Nesměla jsem dcerku utěšit. Nechal ji ležet na zemi a brečet,“ vypráví matka holčičky s tím, že si uvědomila, že v takovém prostředí svou dceru vychovávat nechce.

„Dělal šílené žárlivé scény, že jsem určitě nějak utekla a podvedla ho. A to jsem třeba jen sousedovi na chodbě odpověděla na pozdrav. Poslední kapkou bylo, když mě uhodil a pokusil se mě znásilnit. Vzala jsem dcerku, sbalila věci a utekla,“ popsala okamžik, ke kterému se mnoho týraných žen chystá roky.

Odhodlání se ovšem brzy změnilo ve strach – vůbec nevěděla, kam jít a koho poprosit o pomoc. „Už se mi hlavou honily takové ty myšlenky, že malou musím odvést do klokánku a já že to zvládnu někde na ulici. Ale byl březen a velká zima. Šly jsme k jeptiškám prosit o pomoc, pak do organizace, kde si se mnou promluvila psycholožka, která řekla, že jsem přesně případ na krizový pokoj do azylového domu. Já do té doby ani nevěděla, že něco takového existuje. Naštěstí v azylovém domě organizace Acorus měli volný pokoj a okamžitě nás přijali. To byla doslova spása,“ vzpomíná na okamžik, který se odehrál před půlrokem, Anna.

V Česku má podle dlouhodobých průzkumů přímou zkušenost s fyzickým či sexuálním násilím ze strany partnera 21 procent žen. Ty, které nedokážou najít sílu a odejít, na tom jsou nyní ještě hůř.

„Aktuálně situaci zhoršuje častější pobyt doma v důsledku opatření proti koronaviru. Zvýšená izolace znesnadňuje přístup obětí k pomoci a usnadňuje násilným osobám posilovat jejich kontrolu a moc. Pro mnoho žen a dětí je domov nebezpečným místem, ze kterého není snadné uniknout,“ popisuje situaci Branislava Marvánová Vargová, vedoucí poradenského centra ROSA.

S ní a dalšími organizacemi, které pomáhají ženám a dětem zažívajícím násilí, se nyní spojila IKEA. V následujících dvou letech se zavázala k aktivní pomoci i osvětě a k příspěvku na materiální pomoc ve výši 3 800 000 korun.