Třídní rasismus, placená péče, protekční důchody. ÚSTR vyvrací mýty o spravedlivém komunismu

„Jako by se vytvářel mýtus toho, že prosperita patřila všem a všichni si byli rovni. To je úplný nesmysl,“ řekl náměstek šéfa ÚSTR Kamil Nedvědický.

Poukázal na nedávný průzkum společnosti CVVM, podle nějž jen 43 procent respondentů připustilo, že se dnes má lépe. Podle ostatních je hůře nebo stejně.

„To je alarmující číslo. Na sociálních sítích se šíří, že měl každý práci, jakou chtěl, byl neomezený přístup ke vzdělání. A že každý dostal byt a hned a nemuselo se na nic čekat,“ uvedl Nedvědický.

„Zapomíná se, že režim vycházel z třídního rasismu, tedy posuzování podle třídního původu, ať už v přístupu ke vzdělání, zaměstnání, nebo i třeba před soudy. I sociální systém fungoval jako nástroj represe,“ dodal.

Historik Milan Bárta popsal, že ústava z roku 1948 zaručovala všem lidem rovné postavení a důstojné zabezpečení. „Na počátku 50. let vznikala spousta zákonů a nařízení ohledně penzí. I pro různé skupiny byly zvláštní zákony. Pak nastala otázka, jak zabezpečit lidi se špatným původem. Tak aby bylo možné nepřátelským osobám důchody odebrat, a to i jejich příbuzným,“ popsal Bárta.

O důchodech rozhodovaly Okresní národní výbory. Podle Bárty například zákon navýšil důchody o 25 korun v průměru, ale nakonec se navyšovalo jen nejvyšším funkcionářům, anebo vybraným osobám podle uvážení. Komunisté měli nakonec i dvojnásobek průměru.

Někdejším soukromníkům se ale do výpočtu důchodu nezapočítávala doba před kolektivizací, stejně tak doba strávená ve vězení, kam se dostali po vykonstruovaných procesech. Skončili pak s tzv. sociálním důchodem, za který se nedalo vyžít, leckdy pracovali v ještě 70 letech a déle. A i v roce 1964 stranické orgány zdůrazňují potřebu postihovat jejich děti.

„Když byli tzv. kulaci odsouzeni, jejich rodinní příslušníci se stali občany druhé třetí kategorie. Bez ohledu na to, že by cokoli spáchali. Bylo jim zakázáno studium na vysokých školách, mnozí ani neodmaturovali, ač měli skvělé studijní předpoklady, a byli umístěni do továren,“ řekl Nedvědický s tím, že pro takové zacházení neměl režim oporu v žádném zákoně.

Ani ve zdravotnictví neměli lidé jistotu. „Rovnost a zaručované principy jako bezplatnost, rovnost, dostupnost pro všechny, byly jen naoko,“ popsal další expert na dějiny medicíny Andrej Tóth.

Podle něj se za různé zákroky platilo pod rukou a dochovaly se i seznamy, kolik peněz má pacient do obálky vložit, aby se dočkal určitého úkonu.

„Ale byl tam i uzavřený svět, kde byly přístroje, o kterých si mohly i velké pražské nemocnice jen nechat zdát, a byly tam k dispozici i hodně drahé západní léky,“ uvedl.

„Většina výdajů šla na byrokracii než na samotnou péči a celé to bylo strašně drahé a neefektivní,“ uzavřel.