Článek
Další 33 procenta zastávají opačný názor, zatímco zbývající 33 procenta neodpověděly nijak. Takové jsou výsledky průzkumu, který uspořádalo Všeruské středisko pro průzkum veřejného mínění (VCIOM). Na událost, která zásadně ovlivnila vztahy mezi Moskvou a Prahou, si však dnešní Rusové běžně už pomalu ani nevzpomenou.
Nevím, nepamatuji se
Českou i Slovenskou republiku Rusové považují za výtečnou turistickou oblast. Politické ozvěny sovětských let je většinou už nezajímají a považují je za věc překonanou. I lidé starší generace si hned nevybaví v pamětí, co že se to před 35 lety stalo. "Nevím, co se mělo stát v srpnu 1968. Sovětská vojska v Československu? No, něco kolem toho bylo, ale už si na nic nevzpomínám. Nemám na to žádný názor. Nechci to nijak komentovat," říká postarší prodavačka novin u moskevského Běloruského nádraží.
Ani dotázání studenti Ruské státní humanitární univerzity většinou netuší, o co v srpnu 1968 šlo. "Československo? Ne, nic o tom nevím. Já jsem germanista," říká 20letý Maxim. "V Praze jsem byl. Je to moc pěkné město, ale že jsme ho měli obsadit? To slyším poprvé," dodává.
"Toto téma není pro Rusko aktuální. Je to jiná epocha, jiný svět. Lidem mladé generace to už nic neříká. Pokud na to někdo vzpomíná, pak jsou to jen osobní zážitky či ideové přesvědčení. Není to živé datum. To, že na ně prakticky nikdo nereaguje, svědčí o postoji dnešní ruské společnosti k této události. Prostě na to zapomněla," soudí moskevský novinář Vladimir Voronov.
Řekli nám: osvoboďte Československo
Z 1600 respondentů, které středisko VCIOM v souvislosti s 35. výročím vpádu sovětských vojsk do Československa oslovilo, 16 procent dotázaných uvedlo, že toto opatření bylo "nezbytné kvůli zachování socialistického zřízení v Československu". Podle názoru 14 procent se jen díky sovětským jednotkám podařilo "zachovat pořádek v této zemi a odvrátit krveprolití". Dalších 13 procent uvedlo, že kdyby Prahu neobsadila sovětská vojska, pak by to udělali Američané.
Vladimir Didkovskij, který v srpnu 1968 sloužil jako četař v zakarpatském Mukačevu, se dvě hodiny před půlnocí 20. srpna dozvěděl, že "bratrskému Československu hrozí nebezpečí". "Velitel nás seřadil a řekl, že československý lid prosí, abychom mu pomohli osvobodit zemi od kapitalismu. Ve čtyři ráno jsme v obrněném transportéru překročili slovenskou hranici. Tam už byly tanky jiných zemí Varšavské smlouvy. Nikdo nás ale nevítal. Napadlo mě, že na nás nikdo nečeká a že nás tady lidi nechtějí. Nikomu z nás se to nelíbilo, ale couvnout jsme už nemohli," vzpomíná.
Brzy jsem pochopil, že nás nikdo nezval
"První křest" dostali mladí sovětští vojáci prý v Košicích. "Tam už byly barikády a lidé házeli na autobusy a obrněné transportéry kamení. V tu chvíli nám bylo jasné, že nám velitel lhal. Nikdo nás nezval. Byli jsme okupanti a Slováci nám to dali jasně najevo," svěřil se ČTK bývalý sovětský voják.
Didkovskij nerad vzpomíná na čtyři měsíce strávené v Československu. "Hrozily nám čtyři roky vězení, kdybychom odmítli svou hanebnou misi. Dnes vím, že bych se rozhodl jinak. Člověk, který je věřící, který věří v demokracii a svobodu, se nesmí bát smrti ani vězení. Dnes bych šel raději do vězení," říká.
Omlouvám se, říká voják
Didkovského oddíl byl dislokován na slovensko-rakouské hranici a jeho úkolem prý bylo zamezit pronikání propagačních materiálů ze Západu. "Na nikoho jsem tam nestřílel, ale vím, že jsem lidem ublížil. Zůstaly po nás poničené silnice a domy. Lidé z nás měli strach. Chtěl bych se za to omluvit Čechům i Slovákům," říká.