Tragédie na fakultě měla extrémní dopad až na 9000 lidí

Sám jste pedagog na filozofické fakultě a tamní katedře psychologie. Byl jste tam v osudný den?

Nebyl. Jsem externista, takže tam učím občas, a to právě oblast krizové psychologie. Naposledy jsem na fakultě byl měsíc před tím.

Znal jste z obětí střelby někoho osobně?

Samozřejmě, že všech pedagogů se to nějakým způsobem dotýká. Navíc jsem pracoval s některými lidmi, kteří byli dotčeni přímo. Takže abych odpověděl: ano, ale až v rámci práce po té události.

Kolik psychologů se podílelo na pomoci lidem po tragédii na fakultě?

V první den šlo o 54 psychologů a interventů, přičemž 45 z nich bylo na místě a 9 jich fungovalo v nemocnicích. To ale nemluvím o dalším personálu, kde to byly stovky lidí.

Následně v prvním týdnu pomáhalo 190 psychologů a interventů vyškolených k psychické pomoci. Celkem za osm týdnů od události prošlo intervencemi kolem 4000 osob, které byly zasaženy tou událostí, a odvedli jsme minimálně 6500 intervencí. Jsou to obrovská čísla, ale podílí se na nich velké množství lidí z mnoha organizací.

Počítám, že co do počtu šlo o bezprecedentní událost, ne?

Nevím, jak to bylo o povodních, ale v takto krátkém čase je to výjimečné množství práce i klientů.

Musím však říct, že nešlo jen o psychology a interventy integrovaného záchranného systému (IZS), ale že se na tom od začátku podíleli partneři z celé řady dalších státních i nestátních organizací.

Třeba Český institut pro psychotraumatologii a další, kteří dělali a doteď dělají skupinová setkání. Na jednom sezení mohlo být až sto lidí.

Kdo vedl a koordinoval činnost vás psychologů?

Co se týká útoku anebo trestného činu, tam je hlavním koordinátorem policejní psycholog. Kdyby šlo o povodně, tak by to byl hasičský. Máme na to jasně daná pravidla.

Tady tedy psychosociální pomoc centrálně koordinovala policejní psycholožka, po týdnu předala koordinaci na nějakou dobu šéfce hasičských psychologů, střídaly se tam.

Pod tyto koordinátorky spadali další lidé, například koordinátorka přímo v terénu, která tam řídila lidi spolupracující například s pozůstalými rodinami.

V akutní fázi se tedy na koordinaci krizové pomoci podíleli zástupci IZS. V tomto případě šlo o více než čtyři týdny, u jiných událostí jsou třeba jen tři dny.

Jak jste se zapojil vy osobně od prvního dne?

O události jsem se dozvěděl nejprve z televize, která mi volala kolem 15. hodiny, že se pravděpodobně odehrává střelecký útok v jedné z budov na Palachově náměstí (v budově FF, kde došlo ke střelbě, pozn. red.). Nic víc v tu chvíli nebylo známo. Bylo to tedy pravděpodobně v době probíhající střelby.

Šlo to pak rychle nejprve přes sdělovací prostředky a vzápětí už jsme komunikovali s kolegy od policie, abychom se navzájem informovali, co se děje, a naplánovali postup. Poté kolegové vysílali své policejní, hasičské a zdravotnické psychology a interventy pracovat do terénu, což je standardní systém a postup při mimořádné události.

Zafungoval?

Určitě. Například kolegové z Izraele, kteří se zabývají krizovou psychologií a s nimiž jsme konzultovali některé postupy, říkali, že se od nás budou učit. To je velká poklona. Docenili rychlost naší reakce a komplexnost řešení. Konzultace jsme vedli i třeba s partnery z Belgie či Velké Británie, kteří nám rovněž dali dobrou zpětnou vazbu.

Jsem přesvědčen o tom, že systém IZS zafungoval rychle a dobře. Do pomoci vstupovali další partneři, což je samotná Univerzita Karlova a její krizový štáb, její Centrum Carolina s informační linkou, dále sama filozofická fakulta, která má psychologickou poradnu, katedru psychologie či dobrovolníky ve sdružení Peerko.

To jsou studenti psychologie s výcvikem v krizové intervenci, kteří působí v terénu a podporují ostatní studenty.

Důležitým hráčem systému je i Národní ústav duševního zdraví, který zřídil online asistenční centrum pomoci, kde se potkávaly všechny informace, kam se lidé mohou obracet, kde jsou vypisovány třeba skupinové terapie, kdo konkrétně poskytuje po této katastrofě trauma péči apod.

Nelze také zapomenout na neziskové organizace, bylo jich zapojeno okolo dvaceti, které spolupracovaly s koordinátorkou od policie.

V prvotní fázi tedy vše řídili policejní psychologové. Co bylo dál?

Po prvním měsíci řízeném policejní psychologickou službou byla koordinace počátkem února předána Karlově univerzitě samotné, kdy pomoc přešla do střednědobé fáze. Tam odhaduji další tři čtyři měsíce, kdy to bude trvat, aby se usadil systém.

Vytvořili jsme v reakci na tuto katastrofu koncept univerzitního centra odolnosti. Zaměřuje se nejen na pomoc lidem, kteří ji potřebují, pozůstalým rodinám, přeživším, studentským skupinám atd. Řeší ale i oblast krizové připravenosti, protože všichni se z té události učíme, jak připravenost zlepšit po technické, ale i lidské stránce.

To znamená vzdělávání a příprava lidí, ať už na nějaké nebezpečné situace ve škole, ale i v oblasti podpory duševního zdraví studentů, pedagogů nebo pracovníků univerzity. A také je důležitá podpora jejich odolnosti, komunity, propojení, přenos informací.

U některých lidí samozřejmě jde, a ještě dlouho půjde, o zmírnění dopadů. Je to přesah do budoucna. Univerzitní centrum odolnosti v sobě integruje různé činnosti, aktivity, důležitou svépomoc a zapojení samotných studentů.

Jejich činnost jim pomáhá překonávat to neštěstí a posouvat se někam dál, v čemž vidíme smysl.

Můžete upřesnit vaše osobní zapojení?

Hodně jsem se zaměřoval na komunikaci do sdělovacích prostředků, zjišťoval jsem informace a potřeby, dělal jsem jejich analýzu, dával dohromady údaje a čísla, abychom mohli predikovat, co bude potřeba dál do budoucna.

V prvním týdnu to tedy bylo hodně o výměně informací, jejich analýze, o návrhu opatření, o návrzích postupů spolupráce s partnery.

Kromě toho jsem dělal krátce některé konkrétní intervence, například jsem doprovázel pozůstalé nebo i někoho z přeživších do 4. patra fakulty (na místo, kde pachatel střílel, pozn. red.). Byl jsem tedy trochu zapojen i do práce v terénu.

O co při tom doprovázení do 4. patra šlo?

Nechci to podrobně rozebírat, protože bych se mohl dotknout pozůstalých. Obecně mohu říct, že lidé, kteří zažili to neštěstí bezprostředně anebo vzdáleněji, měli různé potřeby. Část z nich měla potřebu rychle se vrátit do školy, do budovy a obnovit fungování. Část si to naopak nepřála.

Někteří přeživší nebo pozůstalí měli potřebu navštívit místo neštěstí a doplnit si informace, nebo k tomu měli spirituální důvody. Někdo se potřeboval podívat tam, kde mu zemřelo dítě nebo příbuzný, jiný to naopak nechce.

Doprovázení do budovy i na místo neštěstí je pro některé lidi důležitou součástí vyrovnávání se se ztrátou.

Co dalšího v tomto smyslu pomáhalo?

Pomáhalo pootevření fakulty, rituály v rodinách i akademické obci, vzájemná podpora a pomoc druhým. Ta je protilátkou proti bezmoci a nejistotě.

Co se týká odborné pomoci, tak co do počtu lidí byla zásadní pomoc v rámci skupinových intervencí, které nebyly založené na vyprávění si, ale na fyziologii, aby došlo ke snížení té zátěže. Když k tomu dojde brzy po události, tak nemusí vůbec docházet k rozvoji následných posttraumatických poruch.

Je důležité vědět, že 75 procent lidí, kteří jsou zasaženi neštěstím anebo katastrofou, se zotaví samo či s podporou blízkých a nepotřebují žádnou expertní pomoc. Potom je ale nějaká menší část, která z ní může profitovat.

Jak takové skupinové intervence vypadají?

Jsou skupiny sdílecí, kde se lidé setkávají a vyprávějí si o svých zážitcích a zkušenostech, co zažili a co jim pomáhá. Pak jsou nesdílecí skupiny, které jsou zaměřeny na neurofyziologii, na tělesná cvičení a opatření, která vedou ke zklidnění.

Jde o rychlou intervenci k tomu, aby nedošlo k rozvoji potíží. Je tam práce s tělem, s dechem, protože tělesná stabilizace vede z psychickému zklidnění.

Část těchto skupin se scházela naživo a část online. Tam jde o to, že můžete ošetřit psychické anebo emoční zranění u velkého množství lidí v relativně krátkém čase.

Docela zajímavou věc v této souvislosti vytvořili policejní psychologové, kteří připravili mobilní aplikaci „Pohov“, která slouží k posílení odolnosti u členů bezpečnostních sborů.

Jaké největší potřeby těch lidí jste vnímal?

Co jsem především vnímal, že v okamžiku útoku, kdy bylo v budově 700 až 750 lidí, se tito lidé zachovali na místě správně a dobře. Varovali se navzájem i ostatní, pomáhali druhým, poskytovali první pomoc, unikali, ukrývali se, ztišili se.

Oni naplňovali pravidla a doporučení pracovníků krizového řízení pro tyto situace. Možná na to nebyli školeni, ale intuitivně to dělali správně. Nebyla tam žádná panika nebo hysterie.

Co se týká potřeb, přetrvávají některé doteď a jsou rozmanité. Někdo měl potřebu se do té budovy vrátit co nejdřív, jiný tam chodit nechtěl. Co se týká lidí, kteří byli zraněni, museli se zotavit nejprve fyzicky. Až po návratu z nemocnic teprve jejich cesta vyrovnávání se tou událostí začíná.

Jsou tam různé skupiny lidí: ti, kteří jsou dotčeni přímo, anebo zprostředkovaně. Dotklo se to nejen těch, kteří byli přímo v budově nebo kteří studují na fakultě či univerzitě, ale jde o další skupiny osob.

Kolik jich odhadem bylo?

Dělal jsem analýzu, která se zaměřuje na odhady počtu lidí dotčených touto událostí. V ní vyšlo, že extrémní dopad odhadujeme na 9000 osob a velmi vysoký dopad 40 tisíc lidí.

V budově jich bylo 700 až 750, k tomu jsou jejich rodiny, další osoby s vazbou na oběti, na fakultu či univerzitu, ale mohou to být i lidé z jiných budov na tom náměstí.

Jde o skupinu osob, která je události blíž buď fyzicky, nebo psychosociálně. Mohlo tedy jít i o lidi, kteří tam přímo nebyli, ale zároveň mají k události či místu důležitou vazbu.

To číslo je vysoké, ale když si vezmete, kolik studentů má fakulta, tak to má svou logiku, že dotčených lidí je hodně. A nešlo jen o jednu fakultu, ale o celou univerzitu i další školy.

Určitě se to dotklo i zasahujících policistů, záchranářů a dalších.

Jistě. Jen pro vaši představu bylo první den mezi zasahujícími 687 lidí, z toho 425 v rámci IZS plus 262 v nemocnicích. I jim šla nabídka psychosociálních služeb. Pomoc všem skupinám lidí zasažených tímto neštěstím ale pokračuje dál.

Jak dlouho ještě bude pokračovat?

Většinou se počítá, že nejméně déle než rok po události by mělo být pro lidi dostupné nějaké centrum služeb a informací, ale spíše to bývají tři roky, a někdy je to i dlouhodobější. Univerzitní centrum odolnosti by mělo v sobě zahrnovat funkce, které by působily dlouhodobě.

Může mít tak obrovská tragédie do budoucna i nějaký přínos?

Každá krize je pro člověka příležitostí k růstu nebo posunu. Tady vnímám přínos jednak v oblasti posílení duševního zdraví a odolnosti jednotlivců, rodin, komunit, ale i potažmo celé společnosti.

Vnímal jsem posílení komunitní spolupráce a vzájemné podpory, kde jsme toho byli svědky, například když si studenti založili spolek Peerko podporující zevnitř vlastní kamarády a spolužáky.

Nebo takové ty rituály jako průvod a obejmutí fakulty, to šlo z hlav studentů a účastníků té události. Soudružnost je velmi důležitá a vzájemná podpora lidí také.

Další věc je byla reflexe ze strany médií, která se učí, jak takové situace reportovat tak, aby nedocházelo k sekundární traumatizaci lidí, nebo zároveň novinářů, kteří museli takovou událost popisovat.

Z neštěstí plyne také poučení důležité pro rozvoj a zlepšení krizové připravenosti, přípravy lidí, jejich vzdělávání a výcvik i ochrany měkkých cílů.