Článek
Domov Maděřičových byl přitom komunitním centrem celého regionu. Na jihu Moravy nebylo slavné osobnosti, aby se ve stodole paní Zlaty neukázala. Místní se ale i přes nepřízeň osudu nevzdávají a po večerech plánují vinobraní.
Tradičního vinobraní se nevzdají a na 11. září zvou všechny do Moravské Nové Vsi. „Když jsme tehdy vyšli před dům a viděli tu apokalypsu, nikdo nic neříkal. Nevěděli jsme co. Přes den všichni pracují na opravách domů a večer se tu scházíme zase ve stodole, zatím improvizovaně poupravené, a plánujeme, co společně uděláme,“ řekla Maděřičová.
Letecké záběry: Tornádo zpustošilo moravské obce
„Už když jsme měsíc po tornádu uspořádali hody, viděla jsem, jak moc nám to psychicky pomohlo. Tlačila jsem na to, protože mi děda vyprávěl, že i za války se vždy hody držely, byť byli lidé schovaní ve stodole. Tohle je důležitější než opravit chodníky,“ je přesvědčená paní Zlata, která s úsměvem přiznává, že když začala fungovat elektřina a ona se mohla při světle osprchovat, měla radost.
„A proto jsme se rozhodli, že i když to obec vzdala a zrušila vinobraní plánované na 11. září, my to nevzdáme a uspořádáme ho, náš spolek Vinaříček. Chceme co nejsrdečněji všechny do Moravské Nové Vsi na vinobraní pozvat,“ dodala. A jaké to bylo 24. června navečer? „Seděli jsme ten večer ve stodole u vína, a jak se začala blížit mračna, rozpustili jsme to. Šla jsem zkontrolovat okna, která nám vyměnili před čtrnácti dny, a v tu chvíli to přišlo. Všechna se rozlétla,“ vzpomíná paní Zlata.
Měsíc po tornádu v Moravské Nové Vsi hodovali
„Vzpomněla jsem si na rady při živelních katastrofách, běžela jsem k nosné zdi a schovala se pod lavicí i se psem. Vše kolem mě létalo, obrázky dětí, květináče, nábytek. Nevěděli jsme, že je to tornádo, a manžel se snažil držet prosklené dveře. Hrozně s nimi bojoval. A v ten moment ho těsně minul obří srolovaný plech,“ popsala nejdelší čtyři minuty života Maděřičová.
„Když byl konec, vyšli jsme před dům. A manžel říká, podívej, naproti nemají střechu. A soused na nás volal: Vy taky ne. Pár hodin před tornádem jsme měli lešení na domě. To bylo pryč. I střecha a v podstatě první patro. Nahoře máme ložnici, kdybychom leželi v posteli, nemáme šanci přežít,“ uvedla.
„Vichr nadzvedl strop, postavil matraci a přiskřípl ji ke zdi, pak se strop propadl. Jsme přesvědčeni, že to, že nepřežilo jen šest lidí, je zásluha andělů strážných, kteří nad námi bděli,“ míní Maděřičová, která se před lety pustila do budování komunitního centra v manželově stodole a následné opravy domu, po odchodu svých čtyř dětí.
„Můj syn je veterán z Afghánistánu. Už dva roky je v Česku. Hned druhý den nastoupil se svými kolegy na pomoc a opravy nám i sousedům. Vojáci, to je výkon,“ vzdává hold dobrovolníkům hrdá matka.
Dům byl místem všech sousedů
I když pomáhá, kdo může, škody na domě, který prošel rekonstrukcí před dvěma lety, jsou rozsáhlé. Podle odhadu dosáhly čtyř milionů korun. A co je snad pro vášnivou kuchařku a milovnici velké společnosti ještě horší, tornádo neušetřilo ani stodolu, ve které v roce 2008 založila komunitní nadaci.
Právě sem chodí večer nejen místní, ale i veřejně známí lidé, na sklenku a povídání, včetně amerických velvyslanců. Tím, komu ráno po řádění tornáda volal generál Petr Pavel, eurokomisařka Věra Jourová, Michal Horáček či Magda Vášáryová, byla právě paní Zlata.
A protože její dcera, tou dobou v Johannesburgu, nechtěla, aby nejen o domov, ale i o svůj sen, za který tolik let rodiče bojovali, přišli, založila s pomocí nadace Znesnáze 21 sbírku na záchranu jejich stavení. Na té je nyní vybráno přes 127 tisíc korun z cílové částky 300 tisíc korun, kterou doufají získat.
