Toman: Na biopotraviny musí být kupní síla

Co se týká vody, jsou to dvě strany jedné mince, na jedné straně sucho a na druhé povodně. Musíme řešit oboje souběžně. První věcí je zadržování vody v krajině a druhou věcí jsou vodohospodářská opatření, a tím myslím třeba vodárenské nádrže.

Když jsem nastoupil do funkce, slíbili jsme, že každý den vznikne, nebo se aspoň obnoví, jeden rybník, což jsme dodrželi.

Vychází to v průměru na více než jeden rybník denně. V roce 2019 to bylo 387 rybníků, v roce 2020 pak 372. Přispěla k tomu změna legislativy. Významným opatřením je také propojování vodárenských soustav, abychom většímu množství lidí zajistili plynulé zásobování pitnou vodou.

V první fázi jsme udělali sedm pilotních projektů, v letošním roce v tom pokračujeme a předpokládáme další projekty. Dám příklad: je hodně vody na Náchodsku a my ji potřebujeme nasměrovat na Hradec, tedy propojíme vodárenské soustavy Náchodu, Hradce Králové a například Chrudimi nebo Kladna a Mělníka.

Revitalizujeme také vodní toky. Podniky povodí, ať už Moravy, Odry, Labe, Vltavy, nebo Ohře, je meandrují tak, aby tam byl možný rozliv, a další opatření, díky kterým se voda naopak zadrží. Funguje to jako ochrana proti povodním a zároveň vodu zadržuje, aby šla krajinou pomaleji, aby se mohla vsakovat. Nezapomínáme ani na podporu závlah, to znamená, že je nutné budovat zadržovací nádrže, ze kterých mohou zemědělci čerpat vodu na pěstování plodin.

Ke zvládání sucha přispěje i novela vodního zákona, díky které bude možné operativně rea­govat na sucho a nedostatek vody. Aktualizovali jsme rovněž takzvaný generel lokalit pro akumulaci povrchové vody, který chrání lokality pro možnou budoucí výstavbu větších vodárenských nádrží. Od roku 1989 se u nás přitom nepostavila žádná. Myslím si, že v některých regionech se bez nádrží neobejdeme, ať jsou to na Zlínsku Vlachovice, nebo Kryry na Rakovnicku.

Požádali jsme třeba i o navýšení hladiny Novomlýnských nádrží o 35 centimetrů, což je řádově devět milionů kubíků vody. Ta může do budoucna sloužit k zavlažování zemědělské půdy nebo budování ovocných sadů či vinohradů v přilehlých oblastech, navíc můžeme zaplavovat lužní lesy v období sucha.

Máme i programy v rámci podniku Lesy ČR, který spadá pod náš resort. Ten prostřednictvím programu „Vracíme vodu lesům“ financuje například přehrazení bystřin, aby voda tak rychle neodtékala z lesa, ale i stavbu tůní a další opatření.

Řeknu to velmi zjednodušeně: záleží na tom, co se s čím porovnává. Čeští zemědělci nyní používají o 30 procent méně pesticidů než před deseti lety. Oproti loňsku to šlo dolů o téměř pět procent. Podle schváleného zákona o hnojivech se nově musí vést elektronická evidence používání hnojiv, ta se zavádí i u pesticidů.

Ke zprávě NKÚ je také třeba uvést, že nyní se analyzuje mnohem více vzorků než v minulosti a používají se daleko citlivější metody než dříve. Zjistíme tedy mnohem detailněji stav našich vod, neznamená to ale, že se jejich kvalita zhoršuje.

Na našem ministerstvu se udělala spousta opatření, která mají na kvalitu vody a její zadržování vliv. Například se rozdělila obhospodařovaná půda, od letoška je maximální výměra jedné plodiny 30 hektarů. Když jsme s tím přišli, nikdo nevěřil, že to můžeme prosadit. Už to platí a funguje to s tím, že pokud zemědělec nedodrží podmínky, tak přichází o dotace. Takže já si nemyslím, že by se kvalita vody v Česku zhoršovala.

Zatímco dříve byly plochy k pěstování obilnin nebo kukuřice sto nebo 200 hektarů a vyšší, dnes se dostanou na maximální výměru 30 hektarů a musí být rozděleny dvaadvacetimetrovým pásem nebo cestou či stromořadím. To znamená, že to nebude jednolitá krajina. Jde o tzv. diverzifikaci krajiny, takže i pro biodiverzitu, pro zvířata, pro celkový stav krajiny je to lepší. Patří to k dalším z opatření boje se suchem, plodiny se nesklízejí v jednu chvíli, ale postupně. A to je dobré např. i pro brouky a včely, kdy vše nekvete najednou, není to prostě monokultura na sto hektarech.

Obavám zemědělců rozumím. Zároveň musím říct, že české zemědělce bychom podle mého názoru mohli dávat za příklad, jak se má člověk chovat ke krajině. Patříme mezi první tři země v Evropě, které nejvíce snížily za poslední dobu používání pesticidů a hnojiv. Snížili jsme to daleko více než Rakousko, Francie a Německo. Tam naopak došlo v některých případech k nárůstu a u nás došlo k výraznému poklesu.

Pokud by to nyní měli všichni plošně snížit o 50 procent, tak je to vůči našim zemědělcům neférové. Protože v tu chvíli bude výnosnost na hektar samozřejmě naprosto logicky daleko nižší, konkurenceschopnost bude nižší.

Až čtvrtina peněz má jít na ekologické zemědělství. Něco jsme už změnili, například jsme navýšili ekologicky obhospodařované plochy. Je zde ale nebezpečí v tom, že by mohla chybět kupní síla na biopotraviny, je nutné pro ně mít zajištěný odbyt. Proto říkáme: Ano, pojďme hospodařit ekologicky, šetrnějším způsobem, ale zároveň, pokud je tam nějaká produkce a já nerozlišuji, jestli je to ovoce, zelenina, polní plodiny, živočišná výroba, tak na to musíme mít odbyt.

Do roku 2027 chceme zvýšit podíl ekologicky obhospodařované půdy až na 22 procent. Přitom už nyní je to 15 procent, což nás řadí mezi země s největším podílem ekologického zemědělství. V České republice je zhruba 3,3 milionu hektarů orné půdy, když z toho bude téměř čtvrtina v ekologickém režimu, znamená to nižší produkci oproti konvenčnímu zemědělství. Potřebujeme ale zároveň pokračovat ve zvyšování produkce, abychom omezili závislost na dovozech. Takže najít vyváženou hranici není jednoduché.

Myslím si, že se s tím popereme, hledáme cesty a musíme zvolit takovou, aby ambice nakonec nebyly vyšší, než je realita. Evropa si musí zajistit dostatek potravin, nemělo by se nám pak ale stát, že některé budeme dovážet levněji ze třetích zemí.

Co se týká reformy nové společné zemědělské politiky, České republice se podařilo prosadit víc než 80 procent požadavků. Toto je jeden z nich. Říkali jsme: Ano, pojďme zvýhodnit malé, ale netrestejme ty velké. Rozdělujme zemědělce na dobré a špatné, ne na velké a malé. Je určitě dobře, že se deset procent z celkových peněz vyčlení navíc pouze na podporu malých zemědělců. Ale dobrovolné zastropování je v našem případě důležité, protože u nás se zhruba 80 procent živočišné výroby dělá na větších farmách. V okamžiku, kdy bychom je zastropovali a dávali jim výrazně méně peněz, nebo jsme je nějak omezili, tak oni na to půjdou více ekonomicky a pak tu živočišnou výrobu mít nebudou.

Jsem velmi rád, že se povedlo prosadit jednoduchou definici takzvaného aktivního zemědělce. Bude se hodnotit pouze vykonávání zemědělské činnosti, jestli ji zemědělec dělá, nebo nedělá, bez ohledu na to, že má další činnosti, například provozuje vedle penzion nebo hotel. Nás zajímá, jak se stará o půdu, jestli ji obhospodařuje, jestli se stará o zvířata a jak se o ně stará.

Extrémně důležitá je dohodnutá podpora citlivých komodit, tedy ovoce, zeleniny, brambor, cukrovky, chmele. Původní návrh byl, že se nebudou podporovat vůbec. Do reformy EU se dostaly i tzv. sociální kondicionality, například že musí být za práci spravedlivá odměna, nesmí se zaměstnávat načerno a podobně. Je přitom důležité, že se kvůli tomu nemusí zavádět další byrokratická pravidla, že to budou kontrolovat orgány k tomu určené, tedy například inspektoráty práce.

Jsme spokojeni, že se nám tyto věci povedly vyjednat. Ve výsledku se byrokracie sníží a s limity pro dotace můžeme pracovat tak, abychom naše zemědělce nepoškodili.

Co se týká cen potravin, tak největší vliv na ně má cena práce, cena energií, která zemědělce a potravináře postihne úplně stejně jako jiná odvětví, a pak je cena komodit. Ta se řídí podle evropských a světových cen. Hlavně se to týká obilí a vepřového či hovězího masa. Zemědělci a potravináři se to snaží promítnout do cen, protože vstupy se zvyšují a nemohou prodávat třicet let za stejné ceny, to nejde.

Na konečnou cenu pro spotřebitele ale mají zásadní vliv obchodníci, jejich ceny a přirážky zemědělec ovlivnit nemůže. Obchodníci přitom musí zohledňovat zvyšování platů, cen energií, ale třeba i obalů. Ty šly nahoru o 30 až 40 procent – a to všechno se promítá do cen potravin. Nemyslím si, že by zdražování potravin bylo extrémní, když to porovnám s ostatními komoditami, o kolik se jim zvedly vstupy.

Myslím si, že obecně to přispělo ke zlepšení situace. Státní zemědělská a potravinářská inspekce už vydala manuál, co považuje za dvojí kvalitu a co nikoliv. V podstatě dvojí kvalita je, jestliže má někdo stejný obal a vevnitř je na zahraničním trhu vepřové maso, ale u nás místo toho třeba drůbeží.

Podle mě si většina firem už dává velký pozor. Problém se týkal i některých výrobků, kdy na pizze bylo napsáno, že tam má být x procent salámu, a bylo ho tam méně a ještě byl méně kvalitní. Myslím, že se to zlepšuje, ale konkrétní údaje od inspekce zatím nemám. Monitoruje to od poloviny května, kdy zákaz vstoupil v platnost, a firmy upozorňuje, že pokud ho nebudou dodržovat, budou za to dostávat pokuty.

Já místo slova soběstačnost raději používám snížení závislosti na dovozu. Když budu používat soběstačnost, tak třeba u cukrovky a obilnin je to až 150 procent, u řepky 100 procent, ale třeba u brambor jen 75 procent, u ovoce a zeleniny 40 až 35 procent, podle jednotlivých druhů.

Na podporu ovoce a zeleniny se stále více zaměřujeme, protože si myslím, že bychom nemuseli dovážet to, co jsme schopni si tady vypěstovat. Neočekávám, že u nás budeme pěstovat pomeranče a banány, ale je zbytečné dovážet hrušky, jablka, které jsme schopni si tady vyprodukovat.

Navíc pokud se bavíme o diverzifikaci krajiny, tak přece bude hezčí, když v ní bude ovocnářství, zelinářství, chmelařství, vinařství. Věřím, že můžeme zvýšit i produkci brambor. Po dlouhé době proto ministerstvo zemědělství v Programu rozvoje venkova podporuje nejen živočišnou výrobu, ale dáváme peníze právě i na ovocnářství, zelinářství, chmelařství, vinařství tak, aby byla krajina diverzifikovaná a podpořily se investice do budoucna. Jsem velmi příjemně překvapen, že zájem ve dvanáctém kole Programu rozvoje venkova je tak velký a alokace na ovoce, zeleninu a další plodiny je kompletně vyčerpána.

Nelze navýšit produkci ze dne na den, kroky, které děláme, se projeví až s časovým odstupem. Například do sektoru ovoce a zeleniny jsme za poslední dva roky dali několik miliard korun. Ovocný sad ale nevyroste za tři měsíce, začne plodit až po několika letech. Stejně tak pole se zeleninou se musí připravit, a to i stavby skladovacích prostor, aby zelenina byla správně chlazená a vydržela co nejdéle.

Naše dozorové orgány, ať už je to Státní zemědělská a potravinářská inspekce, nebo Státní veterinární správa, fungují na špičkové úrovni. Z pohledu bezpečnosti potravin je Česká republika na pátém místě na světě, jak ukazuje aktuální žebříček týdeníku The Economist. Až za námi je například na 13. místě Německo, a třeba Slovensko je až 40. ze 113 hodnocených zemí.

Největší jistotu má spotřebitel u tuzemských potravin, protože kontrolujeme výrobek od pole přes zpracování až po prodej. U zahraničních výrobků samozřejmě nejsme schopni pohlídat celou výrobu, i proto se kontroly zaměřují na dovozy vždy na základě analýzy rizik. Ale řeknu to jednoduše – nejlépe lidé udělají, když budou upřednostňovat tuzemskou výrobu, české, moravské a slezské potraviny.

Je to jednoduché a složité zároveň. Jednoduché je to v tom, že nemám žádné politické ambice. A složité je to v tom, že řešení veškeré agendy, například problematiky v zemědělství, lesnictví, potravinářství a jednání s EU, věnuji většinu času, plně mě vytěžují a nechci tříštit síly.

Jak jsem již uvedl, do konce tohoto volebního období mám ambici dotáhnout ještě spoustu věcí. Tomu se chci především věnovat, takže neřeším, co bude po volbách. Co vím určitě, je, že ze zemědělského sektoru neodejdu. Pracuji v něm celý život a české zemědělce a potravináře budu podporovat i nadále, ať už to bude v jakékoliv pozici.