Tolerance Čechů k alkoholu je vysoká

V Česku se teď vede intenzivní debata o zdanění cukru ve slazených nápojích. Je chybou, že Česko tuto daň nemá?

Jsem velkým zastáncem zdanění slazených nápojů. Pracuji pro WHO přes dvacet let a vidím, jaký to má dopad. Je mnoho argumentů pro a proti. Dalo by se očekávat, že se zdaněním zvýší státu příjmy, což u většiny zemí nenastalo. Došlo naopak k tomu, že průmysl okamžitě snížil obsah cukru v nápojích, takže se vyhnul zdanění, což je také tak trošku i náš tajný cíl.

Přeformulování produktu znamená často snížení obsahu cukru o 30 až 40 procent, což je dobré pro zdraví kteréhokoli člověka. Zvýšení daní může vést ke snížení spotřeby slazených nápojů, což je jedním z důvodů pro prosazování tohoto opatření. Z hlediska veřejného zdraví je to určitě dobrý krok kupředu.

Nepovede to k tomu, že se jen vymění cukr za umělá sladidla?

Proto je důležité mít instituci, která bude měřit složení nápojů před zdaněním a po něm. Víme, že některá sladidla mají i negativní efekty, a proto je důležité sledovat, jak a čím je cukr nahrazen. Jde také o to, naučit malé děti a miminka nezvykat si na chuť cukru nebo soli, aby se v dospělosti nestaly závislými. Nejsme na tom s cukrem v Evropě tak špatně jako například v USA, ale je to narůstající problém a musí se o zdanění vést debata. To stejné platí u alkoholu.

Přes nesouhlas některých stran se teď o zavedení spotřební daně na tiché víno znovu uvažuje.

Je kolem toho bouřlivá debata. Ve státech, kde regulují alkohol, to není jen o daních, ale také o přístupnosti, marketingu, informovanosti i ovlivňování chování mladistvých. Míra tolerance ke konzumaci alkoholu je v Česku opravdu velmi vysoká.

Je to sice součást kultury, ale všichni víme, jaký je dopad z dlouhodobého hlediska. Čím dřív začnou lidé pít, tím větší riziko fyziologického poškození mozku a rozvoje závislosti mají. V Irsku označili každou lahev s alkoholem štítkem, na kterém je napsáno, co vám může pití alkoholu způsobit. V dostupnosti pomáhá také cena a tady je ještě prostor pro navýšení.

Velkým problémem je obezita u dětí. Může s tím vláda něco udělat? Nehraje větší roli rodinné zázemí, v jakých poměrech dítě vyrůstá?

Vláda s tímto může rozhodně udělat hodně. Jde o celosvětovou epidemii spojenou především s nezdravým stravováním a nízkou úrovní fyzické aktivity, ale problém souvisí nejen s chováním dětí, ale i se společenskými faktory. Sociální status i sociální nerovnost na to pochopitelně mají vliv. V Praze to tak zlé není, ale pokud pojedete do vyloučených lokalit, tam je míra obezity mnohem větší. Společenský problém vyžaduje multisektorové řešení.

Nemusí to být ale vždy o tom, že rodiče ovlivňují děti. Může to být i naopak. V několika zemích funguje každoročně projekt, kdy mají děti ve školách vyhrazený jeden týden na to, aby pily jen vodu, žádné kakao ani limonády.

Jsou s tím spojeny i další aktivity, zapojeny jsou instituce veřejného zdraví i učitelé. Monitorujeme efekt a zjistili jsme, že se změnily návyky k pití i u rodičů dětí. Pravidelným tréninkem se naučili, že je to pro ně lepší.

A díky mému synovi, se kterým občas sleduji fotbal, jsme mohli vidět, jaký dopad může mít jedno gesto. Video, na kterém před fotbalistu Cristiana Ronalda na tiskové konferenci postavili colu a on ji odsunul s tím, že chce vodu, mělo obrovský vliv. Ideální by bylo mít v každé zemi takto vlivnou osobnost, která může v kampani pomoct. Možností je několik. Jednou z nich je také omezení reklamy na nezdravé jídlo.

Profesí jste pediatrička. Pět let jste pracovala v nemocnici. Proč jste to opustila a šla pracovat pro WHO?

Vedle medicíny jsem studovala i mezinárodní studia a ekonomiku. Můj dětský hrdina byl Albert Schweitzer, lékař a polyhistor, který strávil svůj život v Africe, aby pomáhal nejpotřebnějším. Práci dětské lékařky jsem milovala, pracovala jsem na oddělení intenzivní péče, mám ráda tento typ naléhavých případů. Dostanete pacienta, zaléčíte ho a vidíte výsledek. Můj manžel byl ale také lékař chirurg, a jelikož jsme přemýšleli o rodině a oba trávili v nemocnici hodně času, tak to zčásti přispělo k mému rozhodnutí. Pak se objevila možnost pracovat pro WHO, kterou jsem vzala. Vždycky jsem byla propagátorem a podporovatelem veřejného zdraví a zlepšení politik, které se ho dotýkají.

Česko na tom sice není v dostupnosti péče pro děti nejhůř, ale 180 tisíc dětí nemá svého pediatra. Za jak vážný problém to považujete?

Pokud se podíváme na současnou uprchlickou krizi, jedním z problémů bylo zajištění přístupu k primární péči. Není tu dostatek pediatrů, ale to není jen problém Česka. S nedostatkem zdravotníků se potýkají i další státy, hlavně ve střední Evropě.

Regionální kancelář WHO, stejně tak jako jednotlivé země, mají konkrétní plány, jak to překonat, ale v praxi to není tak jednoduché. Byli jsme v Karlových Varech, a i když je lékařům nabídnut výrazně vyšší plat, tak je stejně zájem malý. Roli hraje i dostatečná občanská vybavenost v místě, dostupnost školky pro děti lékařů apod. Hledají se další způsoby, jak dostat primární péči k pacientům, třeba přes mobilní lékařské týmy nebo s pomocí digitálních nástrojů.

Co vám dělá na současném zdravotním stavu společnosti největší starosti? Čelíme nárůstu duševních onemocnění, civilizačních chorob, šíří se dříve vytěsněné infekční nemoci…

Žijeme v době krizí, globální trendy jsou alarmující. Vždy se ale snažím soustředit na věci, které mohu změnit. Nemůžeme změnit globální krize, které už probíhají. Soustřeďme se spíše na lokální úroveň a na faktory, jako je primární prevence a životní styl.

Alarmující začínají být také problémy s duševním zdravím. Ačkoliv je vůči tomu větší otevřenost, než byla třeba před deseti let, tak stigmatizace přetrvává. Obzvlášť pokud jde o mladistvé a seniory. Tyto dvě skupiny jsou zasaženy nejvíce.

A pak je to globální oteplování, klimatická změna a kvalita ovzduší, které jsou úzce navázány na zdraví každého z nás. Ať už mluvíme o zdravotním sektoru, zemědělství, antimikrobiální rezistenci, o čemkoli, co má dopad na prostředí kolem nás. Tuto vazbu si mnozí neuvědomují. Silný vliv má na chování také komerční trh a reklama, třeba u výživy. Na to je potřeba se také zaměřit a posilovat zdravotní gramotnost.

Připadá vám dostupnost běžně užívaných léků v Česku horší než v okolních zemích? Třeba u léků na bolest nebo horečku.

Výpadky nejsou jen v Česku a Evropě, ale týká se to hlavně zemí, které nepatří k těm největším. I Německo a Francie čelí podobným problémům, ale je to citelnější pro střední a menší národní trhy. Výpadky mají vícero důvodů. Už během pandemie covidu začali lidé užívat více léků, než by pravděpodobně museli. Jednoznačně vidíme, že už tehdy se braly protizánětlivé léky a antibiotika více, poptávka rostla a dostupnost se snížila.

I v posledním roce vidíme mnohem větší výskyt respiračních onemocnění napříč celou populací, což zvyšuje i poptávku po lécích a není pro trh úplně snadné to dohnat.

Další věc je, kde se léky vyrábí a jaké jsou výrobní kapacity. Je to žhavé téma i pro regionální kancelář WHO, zabývá se tím také Evropská komise. Střetávají se různé zájmy a cílem WHO jakožto neutrálního prostředníka je dostat všechny k jednomu stolu a společně najít řešení.

To se dá vztáhnout i na inovativní léky na vzácná onemocnění. Sledovala jste případ malého Martínka, kterému lidé přispěli víc než 150 miliony korun na léčbu v cizině?

Ano, s kolegy jsme tento případ sledovali.

Co vám přišlo horší? Že pojišťovny odmítly léčbu uhradit, nebo že není v Česku vůbec k dispozici?

Víte, sledujeme řadu podobných případů v dalších zemích. Často se na ně podaří upozornit přes sociální sítě, což není z dlouhodobého hlediska dobré řešení. Byl to jeden z důvodů, který vedl ke vzniku Platformy pro nové léčivé přípravky pod záštitou regionální kanceláře WHO pro Evropu.

Jen v Evropě je 30 milionů lidí postiženo některým ze šesti až osmi tisíc vzácných onemocnění. U některých jde o desítky případů, někdy trpí nemocí pár lidí na světě. Proto je důležité, aby členské státy postupovaly společně. Každý případ je unikátní, ale musíme k tomu přistupovat racionálně a najít způsob, jak to ufinancovat.

V řadě zemí to postupně naráží na systém zdravotního pojištění, a i kdyby bylo možné vysokou cenu uhradit, může to přinést dodatečnou zátěž finančního systému. To ale není případ České republiky, která díky všeobecnému zdravotnímu pojištění klade na pacienta jednu z nejmenších zátěží. Finanční spoluúčast českých pacientů je jednou z nejnižších v Evropě.

Pomůže nová platforma zlepšit dostupnost moderních léků mezi státy EU?

Prvořadým cílem je zajistit pacientům spravedlivý přístup k novým účinným lékům, které mohou zlepšit zdraví a kvalitu života pacientů. Na první schůzce pracovní skupiny, která se konala minulý týden v Praze, jsme se dohodli na vypracování harmonogramu na příští roky a také na konkrétních ukázkových projektech, které mohou všem klíčovým hráčům ukázat, jakým směrem systém změnit, aby pacienti měli lepší dostupnost léků.

Pokud jde o výdaje na zdravotní péči z veřejného pojištění, opakovaně zaznívá, že stávající rozsah péče nebude možné udržet, je to příliš nákladné.

Pokud jde o celkové výdaje na zdravotnictví, nepatří v Česku k těm nejvyšším v Evropě, je to spíš průměr. Pro všechny země je ale z mého pohledu důležité otevřít na vládní úrovni debatu o tom, jak dostat zdraví mezi hlavní priority.

Aby nad tím lidé ani instituce neuvažovali jako o něčem, co stojí peníze, ale spíše jako o dlouhodobé investici, která se jim vyplatí. Důležitá není jen délka dožití, ale také kvalita života a zdraví i náklady s tím spojené.

V České republice se teď rozjíždí dva důležité projekty, které vnímám jako zásadní milníky. Prvním je tzv. Rámec pro hodnocení výkonnosti zdravotnického systému, který vytváří indikátory kvality a vede autority k tomu, aby ji sledovaly. Zjednodušeně díky tomu můžete zjistit, kde jsou v systému mezery, a následně ho zefektivnit.

Druhým projektem je založení Národního institutu kvality a excelence ve zdravotnictví, který bude vytvářet klinické postupy, s pomocí dat pomůže zefektivnit systém péče a ukázat, že prvním krokem nemá být zkrácení rozpočtu, zejména u zdravotnictví a školství. To jsou první oblasti, kde se škrtá, přitom by měly být první, do kterých se investuje.

Je potřeba také říct, že nemocniční péče je nadužívaná. Potýká se s tím hlavně střední Evropa a je to velká výzva. Přesunout péči blíž k pacientům a udělat z praktických lékařů hlavní rozcestník pro další péči. Je to cenově efektivnější a můžete více podpořit prevenci, což šetří výdaje celého rozpočtu.