Taxikáři jsou bez kšeftů. Berou i náklaďák

„Jen za auto platím 40 tisíc korun měsíčně. Hlavní pro naši obživu bylo letiště a turisti. Teď jsme na nule. Těch pár místních, které vozím, to je sice fajn popovídání, ale nedá to ani na benzín,“ vypočítává důvody Jenda.

I mezi Čechy zájem o taxi opadl. Částečně proto, že lidé zůstávali doma, částečně proto, že se bojí do taxíku sednout. „Je to jako s MHD, za dva měsíce jsem v ní byl všehovšudy dvakrát, když nebylo zbytí, jinak se přesouvám pěšky. Snažím se být opatrný, pohyb mi prospěje a k tomu se chráním,“ vysvětluje 45letý Petr, proč teď taxíkem nejezdí, a připomíná případ taxikáře Roberta Markoviče, jednoho z prvních nakažených a příjemce léku Remdesivir, u něhož byl průběh nemoci covid-19 těžký.

„Mám starého mercedesa. Někdy třeba ještě vyjedu jako s taxi, ale už jen za sebe, pro známé. Žádný dispečink už živit nebudu. Když budu tatrou vozit štěrk, budu mít stejné peníze a konečně si užiju volné víkendy,“ tvrdí Jenda.

Taxikáři žili hlavně ze zahraničních turistů, sami si platí vozidla na leasing a ještě centrále. Bez ní se jen obtížně dostávají k dobrým ritům. Ti na letišti platí měsíčně i 60 tisíc korun, ať jsou zakázky, nebo ne. Zavřený svět je pro ně likvidační a mnozí to vidí jako Jenda z Prahy-západ.

Třicetiletý Martin se rozhodl jezdit s jednou známou taxislužbou kombinující jízdu objednanou přes aplikaci i klasicky na mávnutí z ulice. Občas stává na pražském náměstí Míru.

„Dělal jsem číšníka a doma mám malé dítě, tak jsem myslel, že vydělám víc. Jenže v hlavním městě je už taxíků strašně moc. Za dva roky jich přibyly tisíce. Našponované to bylo už před koronavirem, teď je to fakt bída,“ potvrzuje těžkou situaci. Martin zatím jezdí dál, auto dezinfikuje několikrát denně.