Tanky byly připraveny. Generálové chtěli 17. listopad potlačit silou

Důvodů, proč k vojenskému zásahu nedošlo, je podle historika z Vojenského historického ústavu Prokopa Tomka celá řada. Armádní angažmá, které prosazoval ministr obrany Milán Václavík, nepodpořilo ve zlomovém okamžiku vedení komunistické strany a ve finále ani velení armády.

„Podstatné bylo, že komunistické vedení se v listopadu neodvážilo už využít mocenské řešení,“ řekl Právu Tomek. A také morálka důstojníků i vojáků byla už infikována revoluční náladou a nebyla jistota, že by akci nesabotovali. Neméně významným důvodem bylo, že do událostí nevstoupili Sověti.

Generálové z vedení armády si podle Tomka už v létě 1989 uvědomovali, že ve společnosti to kvasí a režim je v ohrožení. V srpnu a znovu v říjnu nařídili, aby se armáda preventivně připravila, že bude povolána k řešení vnitřních nepokojů.

„A v listopadu vedení armády jednoznačně ukázalo, že má vůli režim bránit a aktivizovalo plán zvaný Zásah. V útvarech byla vyčleněna technika, transportéry, tanky a část jednotek, které byly v pohotovosti pro případ nasazení,“ poznamenal Tomek. A generalita nečekala, až ji k přípravě vyzve ministr vnitra, jak to nařizoval zákon. „Ale z vlastní iniciativy to připravovali, kdyby to bylo potřeba. Ale pokud by armáda vyrazila sama, postavila by se mimo zákon,“ dodal.

Zatímco v Praze a v dalších městech přebíralo inciativu Občanské fórum, v posádkách po celé republice čekali tisíce vojáků se stovkami kusů techniky, aby proti vzbouřenému lidu vyrazili.

Armáda se chystala i k tomu, že převezme pod kontrolu televizi a rozhlas. Režim měl kromě plánu na potlačení nepokojů připravený i krizový scénář, kdy by teroristé nebo opozice převzali moc nad médii. V takovém případě by policie nastartovala alternativní vysílání.

„V tom systému zvaném Vlna neměla armáda žádnou roli, ale v roce 1989 se stala paradoxní věc, protože televizi nepřevzala cizí moc, ale zaměstnanci. A protože nebyli jiní odborníci než armádní, bylo vyčleněno několik desítek techniků, kteří měli převzít vysílání,“ uvedl historik.

Ale z toho nakonec sešlo, stejně jako z celé akce Zásah. Ještě 24. listopadu vystoupil generál Václavík na jednání Ústředního výboru KSČ. „A tam řekl, že armáda je připravená v případě potřeby hájit socialismus. A také zmínil, že armáda bude bránit i je, kdyby jim chtěl někdo ublížit,“ uvedl Tomek.

Dodal, že mezi komunisty byla živá představa, že je budou antikomunisté věšet na lucerny.

Ale vedení KSČ jeho návrh nepodpořilo, a když se po jednání ústředního výboru sešla generalita na oběd, Václavík zjistil, že pro potlačení revoluce armádou už není ani nikdo z jeho kolegů. „Existují svědectví například generála Rusova, že mu všichni jasně řekli, že použití síly podporovat nebudou,“ připomněl historik.

Velitelé si zřejmě uvědomovali, že část armády demonstrantům přeje, a kdyby zazněl rozkaz vyrazit proti nim, daly se čekat jen potíže. Byť i komunistický režim měl v armádě skalní příznivce.

„O atmosféře v armádě existuje řada svědectví. Osobně mám dopis od kamaráda, který sloužil v Janovicích nad Úhlavou, a ten mi v těch dnech napsal, že mezi záklaďáky jsou tři skupiny. Jedněm je to úplně jedno. Druzí podporují změny ve společnosti. A třetí se těší, že si zastřílí,“ vzpomíná historik.

Svou roli sehrálo, že do událostí nezasáhli Sověti, kteří měli v Československu stále 75 tisíc vojáků. „Ale v listopadu se ani nehnuli a zůstali v kasárnách. Gorbačov vedl politiku oteplení, a kdyby spustil policejní akci jako dvacet let předtím Brežněv, tak by tím vše popřel,“ poznamenal. Navíc podobné změny probíhaly v Polsku, Maďarsku i ve východním Německu a nikde se armáda nezapojila.

Na konci listopadu události nabraly spád. Václavík byl vyměněn za pragmatického náčelníka generálního štábu Miroslava Vacka, který sice stejně jako Václavík do poslední chvíle připravoval armádu do akce proti vlastním lidem, ale když viděl nezvratný osud, přizpůsobil se.

Podle Tomka panovala v Občanském fóru nejistota, jak se armáda zachová: „Věděli jen, že je to obrovská síla dvou set tisíc lidí a že by z toho mohla být i občanská válka.“

A proto, když se 5. prosince Vacek sešel s Václavem Havlem a revolucionáři zjistili, že armáda zůstane stranou, oddychli si. „Vacek je okouzlil tak, že Havel řekl, že armáda je zmáknutá, že Vacek je odborník, který slíbil, že vojsko nezasáhne a že bude fungovat,“ poznamenal Tomek.

Armáda byla celých padesát let oporou režimu, pro který ale musela spolknout nejednu hořkou pilulku. Nejenže se v srpnu 1968 nemohla bránit invazi Varšavské smlouvy a prošla drastickou redukcí všech, kteří se s tím nesmířili, ale o rok později musela zasáhnout proti naštvaným lidem.

„To podkopalo ještě víc morálku armády a její profesní sebevědomí, protože její úkol je bránit zemi a pomáhat lidem, a ne potlačovat neozbrojené demonstranty,“ řekl Tomek.

O dvacet let později velení armády chtělo držet režim do poslední chvíle podle Tomka hlavně proto, že je armáda od podstaty konzervativní organizace, a protože se generálové obávali, co jim přinesou nové pořádky.

„I když to byli většinou komunisté, až na výjimky z armády neodešli ani po změně režimu. A o co šlo v roce 1989? Jen o strach z budoucnosti, že přijdou o své jistoty a svůj status. Byl to hlavně strach z neznáma,“ soudí historik.

Čeští vojáci podle něj politiku dělat nechtějí a neumějí. Podobné to bylo při únorovém puči v roce 1948. „Komunisté se tehdy armády báli, protože to byl mnohem složitější celek. Ale generál Svoboda řekl, že armáda jde s lidem, a zároveň vyjádřil věrnost Benešovi. A armáda nakonec do ničeho nešla a komunisté se mohli chopit moci.“