Tak trochu můj syn. Dárkyně buněk se po deseti letech setkala s mužem, kterému zachránila život

Onkologickou diagnózu si vyslechl v roce 2012. Tehdy se vrátil z Himalájí a začala ho nesnesitelně bolet předloktí. „Nedalo se to snést, a tak jsem zajel na Bulovku. Myslel jsem, že mám nějakého cizopasníka, kterého jsem si dovezl za zahraničí,“ vypráví Tomáš.

Jenže vyšetření ukázalo na problémy s krví. Po dalších rozborech bylo jasné, že jde o akutní leukémii. Tomáš podstoupil náročnou chemoterapii, jež trvala skoro rok. „Absolvoval jsem šest cyklů. Měsíc jsem byl v nemocnici, měsíc doma,“ nastiňuje.

Zdálo se, že léčba zabrala. Jenže zanedlouho mu doktorka oznámila, že se leukémie vrátila. „Poprvé jsem si říkal, že to sfouknu. Ale podruhé už jsem moc věděl, do čeho jdu,“ pokračuje.

Situaci mu však zkomplikovala nehoda na čtyřkolce, kdy si rozlámal pánev. „V tu chvíli jsem se cítil v ohrožení. Navíc jsem neměl moc krevních destiček. Nakonec jsem strávil tři měsíce na vozíku,“ popisuje.

A jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval. „Leukémie se rozjela ve velkém,“ doplňuje. V červnu 2014 přišla skvělá zpráva - lékaři našli vhodnou dárkyni krvetvorných buněk. „Bylo to mé životní štěstí,“ podotýká.

Ivana se do registru zapsala už v devadesátých letech. „Bylo to z mladické nerozvážnosti,“ vtipkuje skromná žena. O jejím rozhodnutí věděla snad jenom spolupracovnice, s níž se vydala do Klatovské nemocnice.

V té době ještě nebyly běžně dostupné mobily ani internet. „Uvedla jenom svou adresu. Takže když ji registr před deseti lety sháněl, neměl na ni jiný kontakt. Proto jí poslal dopis. Ještěže se nepřestěhovala,“ usmívá se Tomáš.

Jakmile si Ivana výzvu přečetla, okamžitě zareagovala. Doktoři následně zjistili, že je vhodnou dárkyní. „Byla jsem ráda, že můžu pomoct. Věděla jsem jenom to, že jde o mladého kluka z Čech. Protože neumím cizí jazyk, říkala jsem si, to je fajn, naše krve se jistě dobře domluví,“ žertuje 57letá žena.

Nastoupila do nemocnice, kde jí pomocí přístroje - takzvaného separátoru - odebrali krvetvorné buňky. „Není to bolestivé. Můžete si to představit jako dlouhý odběr krve, který trval asi čtyři hodiny,“ vysvětluje. Celou dobu netušila, jestli příjemce přežil. Až loni v létě jí přišel anonymní dopis s poděkováním. Ani v tomto případě o něm nikomu neřekla.

Poté kývla, aby se poprvé s Tomášem viděla. Setkání organizoval Český národní registr dárců dřeně a uskutečnilo se nedávno v pražském Obecním domě. Jak Ivana říká, byl kolem toho pořádný humbuk, protože vystoupila z anonymity a mluvila před plným sálem i novináři. „Neměla jsem potřebu to někomu sdělovat. Neberu to jako něco extra. S odstupem času mi ale dochází, co se vlastně stalo. S nadsázkou se asi dá říct, že Tomáš je tak trochu můj syn,“ přirovnává.

Čtyřicetiletý muž jí dává za pravdu. Je vděčný, že se vyléčil, nebere žádné léky a zase sportuje. „Jsem spokojený člověk, který se má dobře. Bavíme se s přítelkyní o dětech. Takže příběh má zatím šťastný průběh,“ uzavírá.