Článek
Klamavý pocit dlouhodobosti toho času pochází jednoduše z hektického dění oněch dnů, tak mocně nabitých událostmi. Vždyť se vlastně každičký den něco událo, někdo se s někým sešel, nějaká hrozba vznikla a jiná zase byla zažehnána, peripetií neúrekom a noviny denně s křiklavými titulky. Jen se bohužel přistihuju, že si mezi vším tím děním ne a ne vybavit cosi, co by mě vyvedlo z míry anebo co by přinejmenším stálo za zapamatování. A nejsem jistě sám, kdo byl po celou tu dobu na devadesát devět až sto pět procent přesvědčen, že nás čeká Špidlova vláda bez Špidly.
Kordy a flerety sice zvonily o sto šest, občas se i nějaká ta humpolácká šavle ozvala, ale všechno to byl jen nácvik šermířské práce nohou. Posun a výpad a potom zase odsun - a jak jinak než v předem určené lajně. Ono totiž ani nebylo kam uhnout a všechno to fechtování sloužilo jen tomu, aby si všichni tři vítězové navzájem předvedli své odhodlání udržet pozice, totiž posty.
Navzdory tomu nepochybuji, že i nějaký ten program bude, aby bylo co prosadit stojedničkovou většinou. Obávám se jen, že příliš nesejde na tom, co v něm bude sepsáno. Protože skutečný program této dvouleté vlády je prostý: přežít dva roky. Přitom unionistům už jde právě jen o to přežití, sociální demokracie chce navíc nějakým zázrakem získat na preferencích, lidovci budou chtít svým příznivcům (a všem možným příštím koaličním partnerům) předvést, jak mohutná je jejich klidná síla.
Drobný problém je ovšem v tom, že nemohou všichni poklidně přežívat v jednom zadýchaném pelíšku, protože strategie přežití je odlišná. Sociální demokracii ohrožují odvážné reformy státních penězotoků, s nimiž sama začala, a bude se snažit o takové zásadní změny, po nichž zůstane všechno pokud možno při starém. Unie svobody musí městu i světu dokázat svůj význam pravicové štiky mezi levicovými kapry, bude tedy tlačit na tvrdost a důslednost. Lidovci mohou sázet na své tradiční umění populisticky korigované zásadovosti.
Tyto přirozené rozpory samozřejmě vyžadují veliké umění kompromisu, což je Stanislava Grosse silná stránka, zatímco Vladimír Špidla to sice také zvládal, ale o poznání těžkopádněji. Podstatný rozdíl je však v něčem jiném. Špidla vždy tvrdošíjně trval na svém, ale i přesto se dokázal k nějaké dohodě prokousat. Gross splétá kompromisy jako pekař housky, netrvá příliš na ničem, ale můžeme se vsadit, že se pokusí prosadit svou.
Přesto se domnívám, že se mýlí ti, kdo očekávají dva roky bezčasí a vládního nicnedělání, protože - zaplaťbůh - nerozhoduje jenom vůle či nevůle ministrů a partají, ale také politické povětří a zejména stav státní kasy. Můžeme se tedy dočkat i toho, že bytostný populista Gross zacvičí s populisty ve svém okolí právě tak, jak to už před časem měl udělat Špidla, když mu mydlili schody. Téměř jistě se také dočkáme dílčích opatření, která sníží rozpočtový schodek a zpřísní podmínky pro rozdávání ze státní kasy. Avšak marně si ODS pěstuje naděje, že za ni tato vláda udělá vše nepopulární, co je třeba pro zdravou funkci státu a jeho financí udělat. Hodně toho zůstane pro budoucí osazenstvo Strakovky.
Co se tedy vlastně stalo a co se podstatného změnilo za těch třicet pět dní nabitých událostmi kromě toho, že se Grossovi podařilo uklidit Špidlu do Bruselu? Po mém soudu můžeme být spokojeni, že žádná skutečně významná událost nenastala a že se nic podstatného nezměnilo. Jakýkoli jiný výsledek mohl být totiž (ještě) mnohem horší. A pokud jde o ty dva roky, co nás čekají do voleb, ty utečou tak rychle, že se budeme divit.
PRÁVO 5. srpna