Článek
Podle něj je zvíkovecká hrobka z jistého hlediska zajímavější než legendární rožmberská ve Vyšším Brodě. „Ta všechny zklamala, protože jde o strohou architekturu. Zatímco ve Zvíkovci je to jinak, dali si s tím práci. Pohřební komora s valenou klenbou je omítnutá a vybílená. Podobá se zámecké mu sklepení,“ popsal.
Tamější kostel Nanebevzetí Panny Marie se opravuje a vedení městyse na Rokycansku oslovilo právě Šindeláře. Měl zjistit, jestli v podzemí vůbec něco je. „O kryptě se dochovala pouze jedna nepotvrzená zpráva z roku 1937,“ vysvětlil.
Nejdřív odborníci použili georadar, který potvrdil, že pod kněžištěm se vyskytuje rozsáhlý prostor. To ověřil i průzkumný vrt. Pak dolů spustili minisondu, jež má na sobě kamery, lasery, lampu i nástavec na odebírání vzorků. „Jde o evropsky unikátní zařízení, které jsme vyvinuli. Jeho nový prototyp jsme poprvé vyzkoušeli ve Zvíkovci,“ sdělil.
A výsledky jsou velmi přesné a detailní. Pohřební komora má šestnáct metrů čtverečních. „Podle velikosti je dimenzovaná na desítky pohřbů. Vstupuje se do ní chodbou ze západu. Šachta je ale zazděná. Dochovaly se pouze zbytky cihlových schodů. Větrací okno není vidět, protože ústí do jižní zdi kostela,“ líčil.
Uvnitř se nacházejí rozpadlé zbytky rakví i kosterní ostatky minimálně tří lidí. „Našli jsme tam tři lebky,“ popsal.
Překvapení ale na tým čekalo v podobě výjimečného renesančního sochařského díla. „Na první pohled bylo jasné, že se nejedná o náhrobní kámen. Na reliéfu jsou dva erby, a to manželů Václava Varlejcha z Bubna a Aleny z Bukova,“ prozradil.
Rokycanský historik Radek Cinke doplnil, že kamennou desku o stranách 82 a 90 cm do hrobky někdo umístil až později. „Určitě se jednalo o významné místo spjaté s obdobím, kdy Zvíkovec patřil uvedenému šlechtici,“ nastínil.
Dílo sice zůstane pod zemí, ale díky moderní technologii vznikne jeho věrná kopie. „Tu představíme příští rok. Věřím, že až vytvoříme všechny 3D modely, dokážeme přečíst i nápis kovové destičky, kterou jsme našli na stěně krypty. To je na průzkumech krásné, že ze šera vytahujeme na světlo dávno zapomenuté příběhy,“ uzavřel Šindelář.