Článek
Ve skupině je pětice, která byla od ledna v Okrouhlíku u Jihlavy, a devět lidí přiletělo v pátek přímo z uprchlického tábora v Libanonu. Mezi nimi i čtyřiapadesátiletý truhlář Nael a jeho žena May. „Kdybych měl vyprávět všechno, co jsme zažili, bylo by to na dlouho. Všechno, co jsme prožili, bylo strašně těžké,“ povzdychl si Nael. Podotkl, že on i jeho rodina byl vždy jako křesťan věrný státu, věrný prezidentovi, věrný své práci.
„Ale Iráčané nás nechtějí jako křesťany. My je máme rádi, ale oni nás ne,“ dodala May s tím, že několikrát se kvůli pronásledování stěhovali. „Od roku 2008 se to stupňovalo, nemohl jsem pomalu ani jet do práce, pokaždé jsem měl někoho za sebou,“ popsal irácký truhlář.
V Iráku byla May se svou rodinou v neustálém nebezpečí kvůli tomu, že jsou křesťané.
Se smrtí se on a jeho rodina potkávali velmi často. „Zabili kamaráda mého syna, můj syn má stále kulku v noze. Manžel mé sestry byl zabit i se svým bratrem, protože v dokladech měli uvedeno, že jsou křesťané. Můj strýc a jeho syn byli zabiti výbušninou v autě,“ vypočítává, o koho kvůli víře přišel.
Naelovým snem bylo postavit si vlastní dům. Měl prý na něj plány několik let. Nakonec ho i postavil. „Byl to pěkný dům, hodně jsem do něj investoval, sám jsem si ho nakreslil. Pak přišel daeš (v arabštině označení pro Islámský stát pozn. redakce), byl čím dál blíž, slyšeli jsme bombardování, dostávali jsme výhružky, ale pořád jsme zůstávali v domě,“ vypráví Nael a oči mu při vzpomínkách vlhnou. Aby si s rodinou zachránili aspoň životy, museli z vysněného domu prchnout. Přebývali v polorozbořeném domku u hranic s Tureckem, a i ten nakonec opustili, aby přešli do uprchlického tábora, který byl vybudován z nedostavěného obchodního centra.
Do Smilovic na Třinecku dorazil i irácký truhlář Nael.
„Děkujeme celému vašemu národu za přijetí. Chtěli jsme být v bezpečí a tady se bezpečně cítíme. Toto jsme v Iráku nezažili,“ řekla May. S manželem se shodli na tom, že poděkování za to, co pro ně český národ udělal, nestačí. „Nevíme, co bychom měli udělat, abychom dostatečně poděkovali,“ doplnila s tím, že se musí co nejrychleji naučit český jazyk i naše zvyky a tradice. Do Iráku už se Nael a May nikdy vrátit nechtějí. „Tamní společnost nás odmítla a lidé se nezmění. Jsou stejní. Teď je tam navíc daeš a máme strach, že přijde ještě horší režim než daeš,“ zmínil se Nael.
Zatímco pro něj a jeho ženu May je od pátku vše nové, osmadvacetiletý Marwan s o čtyři roky mladší manželkou Nibras, tříletým synem Samirem a dvouletou dcerou Massarou už něco z České republiky znají. Patří totiž mezi desítku iráckých křesťanů, kteří přiletěli do Česka 24. ledna. Od té doby byli ubytovaní v Okrouhlíku u Jihlavy, do smilovického střediska Karmel dorazili v noci na sobotu.
„Cítíme se tady velmi dobře, jsme šťastní. Víme, že děti jsou tady v bezpečí, a to je pro nás nejdůležitější,“ řekl Marwan, který v Iráku pracoval u telekomunikační firmy. I on poděkoval Česku, za velkou pomoc, kterou jim poskytl. „Naším cílem je co nejrychleji se naučit češtinu, zapojit se do pracovního procesu, abychom mohli trochu vrátit to, co jste nám dali.“ To, že se češtinu pilně učí Marwan i Nibras dokázali. „Dobrý den, dobré ráno, dobrý večer dobrou noc, děkuji, prosím,“ lovili společně v paměti česká slovíčka a dodali, že umí v češtině ještě napočítat od jedné do deseti a vyjmenovat dny v týdnu.
Také mladí manželé potvrdili, že v Iráku měli těžký život. Byli pronásledováni, museli se několikrát stěhovat, utíkali, byli svědky zabíjení. „Nebylo tam bezpečno. Manžel, když chodil do práce, tak ani tam ho nechtěli. Děti tam neměly žádnou budoucnost, nebyli jsme tam v bezpečí,“ vyslovila usměvavá Nibras.
Bouřlivé jednání zastupitelstva
Přestože bylo pondělní zastupitelstvo, které obec svolala pouze kvůli příjezdu iráckých křesťanů, bouřlivé, s odstupem několika dní se situace ve Smilovicích stabilizovala. „Naštěstí zvítězil zdravý rozum,“ míní místostarosta Jindřich Mackowski (Nez.). Přiznal, že měl obavy z toho, co se u pátečního příjezdu uprchlíků může stát. „Jestli tady nebudou nějací občané demonstrovat. Ale další negativní impuls do světa jsme naštěstí nevyslali,“ poznamenal.
Pondělní zastupitelstvo označil za nešťastné. „Bylo tam asi deset cizích aktivistů z hnutí SPD. Když nedostali slovo do diskuse, tak ji alespoň rozvrátili hučením, potleskem a zesměšňováním,“ řekl místostarosta. Hrstkou cizích lidí se podle jeho slov nechala strhnout i část místních. Ti potom s podporou aktivistů z hnutí SPD sepsali v restauraci petici proti ubytování uprchlíků v Karmelu, s kterou obchází obec.
„Očekávám, že ji obdržíme. Sám jsem zvědav, kolik lidí se k tomu připojilo. Už mi ale pár lidí přiznalo, že ji podepsali ve zbrklosti na schodech, že ani nevěděli, co pořádně podepisují, a teď se za to stydí a omlouvají se,“ nastínil Mackowski s tím, že je přesvědčen o tom, že ve Smilovicích žijí slušní lidé.
