Článek
Už několik let se vždy od konce února do července mění Pražské sídliště v Táboře v orchestr havraního krákání. Místní stromy a blízkost lidského osídlení, které zajišťuje bezpečí i snadno dostupnou potravu, učinilo ze zdejšího sídliště pro havrany ideální místo pro jejich hnízda.
„Doposud jsme žádné havrany u domu neměli, letos už jich tam je zhruba do deseti. Sestra bydlí kousek dál a ti se v létě nevyspí. Od čtyř od rána, jen co začne svítat, tak krákají a krákají,” stěžuje si místní obyvatelka panelového domu.
Hluk havranů znepříjemňuje život nejen obyvatelům sídliště, ale také žákům a učitelům Základní školy Zborovská, kterým se letos havrani uhnízdili hned u oken. „V době, kdy havraní přiletí, tak se nedá buď učit, nebo větrat, protože jinak ve třídě není slyšet nic,” říká její ředitel Petr Vašíček.
Havrani v Táboře trápí obyvatele každý rok od února do července.
Nejhlučnější jsou havrani v době stavby hnízd na přelomu února a března a potom při vyvádění a krmení mláďat, které trvá zhruba do poloviny června. „Nechali jsme přede dvěma lety hluk havranů změřit od Státního zdravotního ústavu a ten konstatoval, že pokud by takový hluk vznikal v průmyslové zóně, bylo by ho možné chápat jako nadlimitní,” vysvětlil mluvčí Tábora Luboš Dvořák.
Hluk přitom není jediný problém, místní trápí také znečištění po havraních exkrementech. „Je to na ulici, před vchodem do školy, na oknech, na pískovišti, i na dvorku, kde si hraje družina, což i z hlediska hygieny školu ohrožuje,” popisuje ředitel Vašíček. „Zaparkovat auto pod stromem, to se nedá. I tak jezdím do myčky pořád,” potvrzuje znečištění na ulicích sídliště jeho obyvatelka.
Kromě hluku havranů znepříjemňuje život na sídlišti také množství jejich exkrementů.
Káňat se nebojí, řešení je v nedohlednu
Město podle mluvčího Dvořáka vyčerpalo prakticky všechny možnosti, jak nechtěnou přítomnost havranů řešit. „V minulosti jsme použili různé plašiče ať už akustické, nebo vizuální. Město Tábor také dlouhodobě provádí shazování některých hnízd, která se nenacházejí v jádrech kolonií,” uvedl.
V zemích Evropské unie jsou havrani chráněni, zákon tak městu umožňuje ničit pouze hnízda, do kterých havrani ještě nenakladli vejce. Často jde přitom o boj s větrnými mlýny. „Mimořádně inteligentní havrani jsou schopni si nové hnízdo postavit do hodiny,” vysvětluje Jiří Rozum z odboru životního prostředí města.
Loni si vedení města přizvalo jako první v Česku na pomoc také sokolníky s káňaty Harrisovými, která měla havrany plašit. „Ze začátku to fungovalo, havrani odlétali, ale po týdnu či dvou už byli mnohem odvážnější, a dokonce hrozilo, že v hejnu by byli schopni na dravce zaútočit,” vysvětlil Dvořák.
Plašení havranů káňaty zabralo v minulém roce jen na dva týdny.
Podle Rozuma je problém i ten, že vyhánění havranů vede často pouze k jejich přemístění. „Razantní zásahy do hnízdišť většinou znamenají rozptýlení havranů, což už je v minulosti několikrát ověřeno. Aby to fungovalo, musely by se pokácet stromy v celém sídlišti. V případě, že bychom je pokáceli, havrani se přesunou před okna někoho jiného,” komentuje neřešitelnou situaci Jiří Rozum.
Dodal, že počátek hnízdění havranů ve městě sahá už do roku 2001, kdy se první hnízda objevila v centru. Postupem let se velká část havranů přesunula na sídliště, kde je pro ně větší klid. Druhá kolonie havranů se pak nachází v parku u hlavního nádraží.
I přes snahu města letos havranů na Pražském sídlišti v Táboře přibylo.
Celková populace havranů v Táboře přitom roste jen mírně. Problém je ale jejich přesun do více obydlených částí města. „Letos jsme na sídlišti napočítali 218 hnízd a loni 148, naopak v Husově parku u nádraží bylo loni 160 hnízd a letos jich je 120. Zhruba 40 ptáků se tak přesunulo na sídliště,” potvrzuje Rozum a dodává, že počet hnízd nemusí být konečný, protože některá hnízda se stále staví.
Tábor není sám, který se s tímto problémem potýká. Velké kolonie havranů jsou i v Českých Budějovicích, Pardubicích nebo například v Chrudimi.