Studentka z Ukrajiny se stará o 12letého bratra

„Stala jsem se vlastně jeho maminkou. Rodiče zůstali v Kyjevě. Někdy už mi docházejí síly, ale musím to zvládnout,“ zdůrazňuje Právu vysokoškolačka. Sourozenci bydlí na koleji, sdílejí jednu místnost. „Jsem rád, že můžeme být spolu. Cítím se tady v bezpečí,“ říká nesměle Bohdan.

Na nové prostředí si zvyká pomalu. Nikdy předtím v zahraničí nebyl. Navíc naráží na jazykovou bariéru. „Mrzí mě, že ještě neumím tolik česky. Rozumím jenom základní věci. Ale chodím na kurz,“ odádáv chlapec. Velmi se mu stýská po rodičích, kteří nemohou z Ukrajiny odjet. Oba mají zdravotní problémy, zároveň pečují o starší příbuzné.

„Bohdan je u mě od března. Každý den říká, že chce domů do Kyjeva. První týdny byly nejtěžší, protože si neustále hledal zpáteční jízdenky na vlak. Naštěstí už žádné nebyly,“ vzpomíná Diana, která studuje prvním rokem produktový design na plzeňské umělecké fakultě zvané Sutnarka. I jí se život zásadně změnil, přibyla řada povinností. Bratrovi pomáhala vyřídit všechny dokumenty, včetně víza, našla mu školu i doktory.

„Bohdan už nastoupil do sedmé třídy tady v Plzni. Zanedlouho ho ještě čekají zkoušky na ukrajinské škole, která pořád učí na dálku. Musím na něj dohlédnout, aby se na testy dobře připravil,“ doplňuje. Mimo to se stará o nákupy, vaří a zařizuje vše, co bratr zrovna potřebuje. Musí také plnit své studijní povinnosti.

Diana je vděčná za pomoc, kterou jí poskytuje univerzita i její zaměstnanci. „Bratr má bydlení zdarma. Dostali jsme finanční podporu. Paní uklízečka a vrátná na kolejích nám často nosí jídlo nebo oblečení. Radí nám také s různými pa­píry. Moc si toho vážím,“ podotýká. I jí se ale stýská po nejbližších.

Pravidelně komunikuje s rodiči. „Mamince to rve srdce, že jsme rozdělení. Chtěla, aby Bohdan přežil, proto ho poslala za mnou,“ vysvětluje vysokoškolačka. Předpokládá, že válka může trvat dlouho, možná i několik let. „Brácha samozřejmě zůstane se mnou v Plzni. Nenechám ho odejít, dokud na Ukrajině nebude bezpečno,“ má jasno.