Stříž: Vyhrožovat mi odvoláním hned po nástupu nepůsobí dobře

Ministryně spravedlnosti Marie Benešová mě pozvala na krátký neformální rozhovor. Jel jsem tam s vědomím Pavla Zemana jako mého nadřízeného.

Dalo se to spíš usuzovat z různých signálů. Já jsem to v té době nevěděl.

Ano. Bavil jsem se s ní obecně o otázkách státního zastupitelství a personální situaci a ministryně se mě mezi řečí zeptala, že kdyby pan nejvyšší žalobce případně skončil ve funkci, přičemž nemluvila o žádné rezignaci či způsobu jeho konce, zda bych byl jeho nástupcem.

Nejdříve jsem s tím zásadně nesouhlasil, protože jsem neměl tu ambici a v podstatě ji nemám dodneška. Stavěl jsem se k tomu velmi rezervovaně. Rozhodně jsem o to neusiloval, rozhodně jsem si o to neřekl a rozhodně jsem na to konto nepomlouval anebo nekritizoval kroky Pavla Zemana. V tomto jsem přísně loajální.

Když mi ale nastínila různé další možnosti a cesty, tak jsem vycítil, že není úplně samozřejmé, že by nejvyšším státním zástupcem mohl být nominován člověk ze soustavy státního zastupitelství, tedy že by to mohl být i někdo tzv. zvenčí. Možná dokonce osoba spojená s politickými aktivitami. To mě přesvědčilo, že jsem předběžně přislíbil, že kdyby nebylo zbytí a nenašla vhodného kandidáta, tak bych případně svou nominaci akceptoval.

To nevím. Byl jsem dotazován, jestli jsem premiéra přesvědčil. Nejel jsem ho přesvědčovat. Jel jsem za ním na jeho pozvání, abych se představil, abych mu představil své plány, myšlenky o fungování státního zastupitelství. Byl to neformální rozhovor.

Přeložil jsem si to tak, že premiér nejeví osobní zájem na určitém směru výkonu mé funkce. Poslechl si moje představy.

Rozhodně ne. Ubezpečil jsem ho, že jsem kdykoli připraven hovořit jak s ministryní spravedlnosti, tak i s ním. Ubezpečil jsem ho, že premiér má právo na jakési informace a představy o obecných otázkách státního zastupitelství koncepčního rázu, o legislativních záměrech a otázkách, ale že nikdy nedostane od nejvyššího státního zástupce informace o konkrétním trestním řízení.

Ne. Osobně o Čapím hnízdě až tak moc nevím. Tuto kauzu jsem neměl ve své gesci, nepodílel jsem se na zpracování toho rozhodnutí nejvyššího státního zástupce (o znovuobnovení trestního stíhání Babiše, pozn. red.). S tou kauzou se budu teprve seznamovat, pokud budu nucen ji nastudovat.

Myslím, že to zmínila. Podrobněji jsem se k tomu nevyjadřoval, jen jsem ministryni ubezpečil, že co se týká odborné části toho problému, který je tady (v žalobě na Zemana týkající se jeho intervence do kauzy sporu o majetek šlechtického rodu Czerninů, pozn. red.) popisován, že jsem v těch věcech vystupoval jako aprobující náměstek, takže za odbornou správnost těch dovolání v dané kauze, která byla podána, si stojím i dnes.

Ne, nevzpomínám si.

Ty hlasy vnímám i úvahy o tom, že soustava je uzavřená, že si tady tu funkci vybíráme mezi sebou. Zaprvé se s tím neztotožňuji věcně, protože si myslím, že nejvyšším státním zástupcem by měl být kariérní státní zástupce, který má zkušenost se soustavou a s lidmi, kteří tam působí. A s těmi postupy, které jsou docela specifické.

Zadruhé si nemyslím, že by nejvyšší státní zástupce i z hlediska zákonných podmínek mohl být jmenován z osob, které nejsou státními zástupci. V aktuálním platném zákoně o státním zastupitelství sice není výslovně stanoveno, že by nejvyšší musel být státním zástupcem. Ale celkovou interpretací zákona nemůžete k takovému závěru dojít. Z jeho výkladu je jasné, že to musí být státní zástupce.

Samozřejmě je možnost, aby státním zástupcem byl jmenován nějaký nominant z řad třeba advokátů, soudců nebo i mimo tuto profesní oblast, ale musel by se předtím stát státním zástupcem.

I proto se budu chtít pokusit odblokovat debaty o novém zákonu o státním zastupitelství a usilovat minimálně o novelu stávající úpravy, aby se ujasnila pravidla pro výběr nejvyššího státního zástupce, délka jeho mandátu, možnosti jeho odvolání z funkce, jmenovací procedury. Protože to nebudu dělat pro sebe, takže mě nikdo nebude moci podezřívat, že si sám stanovuji nějaké zákonné podmínky pro moje setrvání ve funkci.

To je můj názor, ale nebráním se širší diskusi. Ovšem jestliže předsedou Nejvyššího soudu musí být ze zákona soudce tohoto soudu, předsedou Nejvyššího správního soudu opět někdo z tamních soudců, tak si myslím, že by tady obdobná podmínka měla také existovat.

Ne. Už dopředu jsem říkal, že nehodlám soupeřit s Pavlem Zemanem a být tady takovou dobu, to vůbec ne. Od prvního dne se ozývají hlasy o mém odvolání z funkce. Samozřejmě to registruju, ale nenechám se tím nějak ovlivňovat.

Je to taková moje hrubá představa. Co je klíčové a přes to nejede vlak, že si rozhodně nebudu prosazovat zákon pro sebe. Pokud by byl schválen hned ze začátku nového volebního období a byl by tam nakrásně desetiletý mandát, určitě po něm neskočím, abych ho naplnil.

Takhle je to velmi zhruba řečeno asi správně, ale nechci si teď dávat nějaké časové limity.

V současné době každý nejvyšší státní zástupce musí počítat s tím, že bude odvolán z funkce ze dne na den. Ať už to zaznívá z médií, nebo by to bylo řečeno někde kuloárně, musím být prostě smířen s tím, že můžu být vládou odvolán kdykoli.

Je škoda, že někteří politici takto příkře hodnotí mé působení na základě kusých údajů ze životopisu, navíc jenom z jednoho kratičkého období. Samozřejmě svoji minulosti nijak neskrývám a nezatajuji, snažil jsem se k tomu vyjadřovat. Ale asi bych byl radši, kdyby někdo hodnotil celé moje působení a také se zajímal o to, jaké mám představy o výkonu funkce nejvyššího státního zástupce.

Myslím si, že to nepůsobí dobře ani na venek ať už do soustavy státního zastupitelství, nebo do veřejnosti, že je takto vyhrožováno odvoláním nejvyššímu státnímu zástupci hned poté, co jde do funkce.

Deklaroval to. Rozhodně ho nebudu zrazovat, aby tady nezůstával, mně to nevadí. Jsme v přátelských vztazích a korektně jsme se dohodli na předání funkce i na jeho zařazení na analytický legislativní odbor, kde chci využít jeho zkušeností a znalostí. Bude mít možnost dokončit některé projekty, které sám započal ještě ve funkci, a nevidím v tom žádný problém.

V těch věcech jsme vykonávali dohled prostřednictvím našeho odboru závažné hospodářské a finanční kriminality a posuzovali jsme to přísně odborně.

Samozřejmě mediální zprávy nás neminuly, ale vycházeli jsme z toho, co máme ve spisech. Rozhodovali jsme o některých stížnostech a skutečně jsme posuzovali jen to, co bylo na papíře. Jaké to mělo dopady do politiky, společenského života, to nechci hodnotit ani zpětně.

Jejich kroky hodnotím jako zákonné. Nemohu někomu veřejně vyjadřovat podporu ve věcech, které ještě nejsou skončeny anebo na které budeme muset vyjádřit profesionální názor.

Do detailů ten spis neznám. Nevylučuji, že nějaké procesní chyby tam být mohly. Ale nezákonnost spočívající v nezákonně vedeném trestním řízení, to rozhodně ne.

Dobré. Znám se s ní od doby, kdy působila jako nejvyšší státní zástupkyně a já byl náměstkem Ivo Ištvana v Olomouci. Mohu říct, že jsem ji podporoval v jejím soudním sporu o justiční mafii. Tam si podporu zasloužila, protože byla jediná veřejně popotahovaná a musela nést tíhu medializace. Podle mě se zachovala velmi rovně.

Samozřejmě mohu mít řadu výhrad vůči její práci a prezentaci, ale pořád se to staví do nějaké kontrapozice s Pavlem Zemanem.

Vím, kde má pozici ministr vůči nejvyššímu státnímu zástupci, a to chci, aby zůstalo zachováno. Jakékoli naše dobré vztahy mi nebudou bránit, abych jí případně odmítl podávat informace, na které nemá nárok, a hlídal si nezávislost. To je pro mě naprosto klíčové.

Neřekl bych v její prospěch. Byl jsem navržen a jako svědek vypovídal pravdu. Následně jsem (v roce 2007) rezignoval kvůli tomu, pro jaké důvody byl tehdy odvolán z funkce můj nadřízený Ivo Ištvan. O čtrnáct dnů později jsem byl i přesto ještě odvolán, což do jisté míry charakterizuje postoj tehdejšího ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila. Ať už tehdy, tak i teď. Tehdy mě i přesto, že jsem rezignoval dobrovolně, ještě znovu odvolal, aby mě za tři roky jmenoval prvním náměstkem Pavla Zemana s omluvou, že mě předtím odvolal. No a dnes mě poměrně ostře kritizuje za mé působení před rokem 1989.

Je pravda, že jsem přijal trestní oznámení v té věci (na podzim 2011), které jsem s dotyčným člověkem sepsal a podle příslušnosti jej postoupil Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem. Toť vše.

Musel jsem kvůli tomu k interpelacím na ministra spravedlnosti dokonce dokládat, kolik lidí jsem přijal osobně, kolik jsem vedl telefonických rozhovorů s podateli. Rozhodně to nebylo nestandardní. Ten člověk si mě vyžádal, chtěl mluvit se mnou. Pokud někdo takový je, tak ho přijmu. Nikdy předtím jsem ho neviděl a od té doby jsem se s ním ani neviděl.

Také s ní mám přátelské vztahy. Mnohokrát jsme byli ve sporu, ale ohledně konkrétních věcí. Ona je velmi prudké povahy, takže o spory není nouze. Ale vážím si jí pro její erudici, odbornost i pro její zápal pro věc. A pro mě stejně jako u Ivo Ištvana je klíčové, že v ní mám důvěru v tom smyslu, že nemám pochybnost o tom, že by nesledovala jiný účel než smysl trestního řízení.

Já to tak vnímám.

Po právnické fakultě jsem nastoupil jako justiční čekatel k okresnímu soudu, pak jsem byl povolán do základní vojenské služby, kde jsem se zajímal o přiřazení k vojenské prokuratuře, kam jsem byl skutečně později umístěn. Už část vojny jsem tedy strávil na vojenské prokuratuře odbornou prací. Po skončení služby jsem měl nabídku tam setrvat, a protože jsem v tom neviděl nic úplně špatného, navíc s tou prací jsem byl seznámen, byla atraktivní, odborná, dostatečně akční, tak jsem tam zůstal.

Působil jsem tam jako čekatel, pak chvíli jako vyšetřovatel a v únoru 1989 jsem byl jmenován prokurátorem.

Za tu dobu jsem působil ve všech oborech kriminality armády. Ať už se jednalo o šikanu, majetkovou i násilnou trestnou činnost, zběhnutí. Stíhali jsme i mnoho zneužití pravomoci úředních osob z řad důstojníků. Podléhala nám policie, takže jsme řešili i dopravní nehody policistů. Byly to všechno jednodušší věci, protože jsem byl začínající prokurátor a neměl jsem na starosti složité kauzy.

Bohužel mezi ty jednodušší patřily i případy osob, které odmítly nastoupit základní vojenskou službu, a to z různých důvodů. Zpravidla to zdůvodňovali svým svědomím. Dnes jsem dotazován, jestli toho lituji nebo zda cítím morální odpovědnost. Dívám se na to přísně odborně a profesionálně. Trestnost nenastoupení služby v ozbrojených silách byla dána už od Masaryka a je trestná i dnes.

Mne na celé věci odpíračů vojenské služby mrzí, že skutečně neměli jinou možnost. Vojenská prokuratura pouze zpracovávala podklady pro případné dovození trestní odpovědnosti. O vině rozhodl soud.

Navrhovali jsme tresty, které byly odpovídající sazbě, jež byla až do pěti let odnětí svobody. Už jsem jako příklad uváděl, že ta trestnost byla všude, v celé Evropě, v USA, v Kanadě. Boxer Muhammad Ali byl v roce 1967 odsouzen k pěti letům odnětí svobody za to, že s poukazem na svou muslimskou víru odmítl nastoupit vojenskou službu. Takže to nebylo tak, že bychom byli jediný ostrůvek nesvobody v širém svobodném světě.

Návrhy trestů schvaloval vedoucí státní zástupce, tehdejší šéf vojenské prokuratury. Takže jsem nějaký trest navrhl, on mi ho upravil, anebo ne. Soud to posoudil a akceptoval. Tresty byly ukládány přísné, z dnešního pohledu až drakonické. Výkon základní dvouleté vojenské služby nebyla taky žádná procházka růžovou zahradou, takže adekvátnost toho trestného činu odpovídala branné povinnosti.

Dnes je úplně jiný náhled na celou věc. Máme mnoho mezinárodních úmluv, které zavazují k nějakému postupu. Takže z dnešního pohledu bych asi postupoval jinak, pokud by byla dnešní úprava. Podle té tehdejší jsem příliš možností neměl, a abych tu věc odmítl stíhat, taková alternativa prostě nebyla. Jediná možnost byla tuhle práci nedělat.