Strachota: Chtěli jsme dát studentům možnost vzkázat dospělým, co považují za důležité

Začnu trochu provokativní otázkou. Proč by lidi mělo zajímat, co si myslí děti, které z drtivé většiny ani nemají volební právo?

Když jsem v roce 2010 přišel s tím, že bychom měli začít na středních školách pořádat „volby nanečisto“, tak jeden z důvodů byl, abychom dali mladým lidem prostor těm „dospělejším“ vzkázat, jaká témata a problémy oni považují za důležité. A také aby politici ve svých programech a ve své každodenní práci na mladé lidi mysleli.

Bez nadsázky se dá říct, že o tom, jaká bude naše budoucnost, se rozhoduje teď na školách. Studentské volby jsou naším příspěvkem k občanskému vzdělávání mladých lidí, aby si uvědomili, že tu existují nástroje, jakými oni sami mohou ovlivnit správu věcí veřejných.

Škola má připravit mladé lidi na budoucí povolání, to bezpochyby ano, ale zároveň by to měla být výchova k zodpovědnému aktivnímu občanství a měla by je vést k tomu, aby si uvědomovali svoji vlastní spoluzodpovědnost za svět, ve kterém žijí. Měli by být vychováváni k demokratickým hodnotám, a to tím spíše, že naše společnost za sebou má desítky let, kdy jsme žili v diktatuře.

V letošních studentských volbách se opět poměrně dost liší výsledky podle typu škol. U gymnazistů měl Andrej Babiš podporu pět procent, zatímco na učilištích 30. Jak si to vysvětlujete?

Studentské volby jsou primárně vzdělávací projekt. To, že přináší i výsledky je v pořádku, ale neměli bychom je jakkoli přeceňovat ani podceňovat. Ty rozdíly, které zmiňujete, platí od samého začátku. Koneckonců když se podíváte na výsledky řádných voleb, tak tam se také liší volební preference lidí podle dosaženého vzdělání. Rozdíly ve výsledcích studentských voleb do jisté míry předjímají to, co následně vidíme u skutečných voleb.

Podobně velký rozdíl je i v regionech. Můžeme to opět hezky ilustrovat na výsledcích Andreje Babiše. Na pražských gymnáziích získal 3,4 procenta. Na odborných učilištích v Ústeckém kraji asi 50 procent.

Takových příkladů je celá řada. Na studentských volbách je rovněž vidět to, že žáci na středních odborných školách a zejména na učilištích jsou daleko náchylnější k tomu volit antisystémové hyper populistické strany. Platilo to v minulosti u Dělnické strany sociální spravedlnosti, u Úsvitu a platí to i nyní u SPD.

Častou výtkou tohoto projektu je to, že taháte politiku do škol.

Školský zákon zakazuje politiku ve školách ve smyslu propagace konkrétních politických stran, k čemuž při studentských volbách nedochází. Taková politika do škol nepatří a k ničemu takovému během žádného z našich projektů nedochází.

Zároveň pokud chceme, aby se mladí lidé chovali jako sebevědomí zodpovědní občané, tak je k tomu musíme vést. Škola má v tomto procesu nezastupitelnou roli. Je trochu pokrytecké vyčítat mladým lidem, že se nezajímají o svět, ve kterém žijí, že se chtějí jenom bavit, a na druhou stranu odsuzovat projekty, které se snaží občanské vzdělávání a aktuální společenská témata přinášet.

Mimochodem, po každých studentských volbách se objeví vůči studentům velká kritika a současně adorace. Buď zaznívá, že „to jsou tupci, kteří nic nechápou“, nebo „že konečně zvolili správně“. Vždy záleží, jestli postoj studentů kopíruje názory člověka, který o nich vynáší soudy.

Kromě studentských voleb máte také na starosti projekt Příběhy bezpráví, který přibližuje žákům osudy lidí perzekuovaných za minulého režimu. Zajímá dnešní studenty, co se tu dělo před rokem 1989?

Jsem si tím jistý. Dokonce to ani není věc nějakých pocitů, můžu se odkázat na naše výzkumy, které děláme každé tři roky mezi středoškolskou populací. Jenom malé procento studentů odpovídá, že je to nezajímá. Zajímavé je, že dokážou i sami kriticky posoudit své znalosti. V podstatě říkají: ano, chci se dozvědět víc, protože jsem si vědom, že je moje znalost nedostatečná.

Což souvisí se skutečností, že i 33 let po revoluci dostává dění po druhé světové válce ve škole málo prostoru. Ale to bych nevyčítal studentům. Za to mohou především ti, kteří nastavují vzdělávací programy.

Ministr školství Vladimír Balaš (STAN) přišel s nápadem, že by na základních školách dějepis úplně zrušil a propojil ho s jinými předměty. Co si o tom myslíte?

Mám o tom velmi málo informací. Četl jsem jeden rozhovor, kde o tom bylo pár vět, tak se jenom domýšlím, co tím měl ministr na mysli. Určitě souhlasím, že máme přibližovat věci v souvislostech. Svět se proměňuje a školní výuka na to musí reagovat. Zároveň bych ale nerezignoval na to, že bychom měli znát určitá fakta, tedy i historická data, a být schopni ta fakta interpretovat.

Než se nějaká změna propíše do praxe, tak to trvá strašně dlouho. Trvá to dlouho proto, že klíčovou roli hrají vyučující. Těm musí být smysl této změny vysvětlen a následně ho musí propsat do své praxe. Já si vlastně nedovedu představit, jak by to, co ministr v rozhovoru nastínil, mohlo v reálu v dohledné době vypadat. Vyučující na něco takového nejsou připraveni.

Ministerstvo školství od revoluce zažilo 23 ministrů a chybí tam nějaká kontinuita. Velmi často se stává, že nový ministr nastoupí s tezí dělat to prostě jinak a nejrůznější dříve připravené strategie tak zůstávají jenom na papíře.

Jaké nástroje používáte vy pro to, abyste výuku zatraktivnili mladým?

Na našem webovém portálu naleznou vyučující více než 370 filmů s výukovými materiály, které mohou ve svých hodinách využít. Právě filmy s příběhy opravdových lidí probouzí u žáků a studentů zájem o dané téma. Formu konkrétních osudů jsme využili i u vytvoření nové podcastové série o lidských právech Stejné příběhy, jiná jména.

Existujeme už přes 20 let a od samého začátku vnímáme vyučující a ředitele škol jako partnery. Víme, že jejich role je zásadní, a snažíme se jim pomoci u témat, o kterých si myslíme, že mají být ve školní výuce přítomna. Myslím, že oni tento vztah oceňují a vědí, že naše materiály nevznikají někde u stolu v kanceláři, ale že každý prošel několikastupňovým testováním.

Jakým testováním?

Dám příklad. Jak jsem již říkal, základem našich audiovizuální lekcí jsou nejčastěji dokumentární filmy. Když takový film vybíráme, děláme modelové projekce, tedy pozveme žáky či studenty a sledujeme, jak reagují. To je první krok. Není to ale jen o promítnutí filmu, dovybavujeme ho informačními materiály, aktivitami, pracovními listy a tak dále. Společně s týmem expertů navrhneme, jak by mohly vypadat, a následuje další testování ve třídách. Vyučující nám pak dají zpětnou vazbu a jejich připomínky zapracujeme. A na závěr pak ještě jiní učitelé, kteří už pracují s hotovou lekcí, přidají svoje připomínky.

Existuje něco, co vám nejde a na čem chcete ještě zapracovat?

Velkou výzvou posledních několika let je maximálně cílit na střední odborné školy a odborná učiliště. Přitom my nejsme v pozici, abychom jim něco nařizovali. My jim něco nabízíme a je na rozhodnutí konkrétního učitele, případně ředitele, jestli řeknou: ano, to u nás chceme, s tím budeme pracovat.

Druhou výzvou je obecně mediální vzdělávání. V rámcových vzdělávacích programech se to průřezové téma nazývá „mediální výchova“, nicméně my se tomuto termínu vyhýbáme, protože výchova zavání tím, že někdo bude žákům říkat, co by měli nebo neměli číst, sledovat či poslouchat, a to naším cílem není.

Věnujeme se dezinformacím, ale také rizikům a negativním jevům spojeným s tím, že děti a mladí lidé tráví v prostředí sociálních sítích mnoho času. Mám na mysli kyberšikanu, sexting, závislosti a tak dále. Vyučující mnohdy mají s tímto prostředím nesrovnatelně menší zkušenost než jejich žáci, a proto se jim snažíme nabízet takové materiály a takovou formu, aby se mohli svými žáky tomuto tématu věnovat.