Článek
Co si myslíte o důvodech ukončení spolupráce ze strany ministerstva obrany?
Ministerstvo obrany má právo udělat jakoukoli změnu, kterou uzná za vhodné. Mně bylo oznámeno, že do budoucna povede odbor civilní zaměstnanec. Na konci roku mi končí závazek vojáka z povolání, což znamená, že mi nebude prodloužen, na což už mám papíry. Standardem je, že se prodlužuje, mně prodloužen nebude. Dospělo se k závěru, že už pro mě není v armádě jiné místo. Teoreticky se do té pozice mohu přihlásit, ale vyhodnotil jsem si to tak, že bych nemohl plnit úkoly v té kvalitě, v jaké bych si to představoval.
Abyste svlékl uniformu a přihlásil se do té pozice, vám tedy nesedí?
Ne. Chci zůstat vojákem, ale ta možnost mi dána není, tak odcházím do civilu.
Souhlasíte s principem, že je třeba v resortu obrany vyměnit vojáky za úředníky?
Dlouho se razí teze o tom, že ministerstvo má být civilní. Generální štáb a další složky mají být naopak vojenské. Ale když se před pěti lety přecházelo na státní službu, tak v mém odboru byla ponechána vojenská pozice a i v minulosti to tak bylo. Moji dva předchůdci byli generálové. Vzhledem k tomu, že je to místo, které má úzký kontakt s vojáky, válečnými veterány, měl by tam stát voják. A to nejde o mě. I do budoucna by vojáci a váleční veteráni, někteří jsou ještě stále v činné službě, měli mít jako partnera vojáka, tedy svého člověka.
V čem je to výhoda?
V okamžiku, kdy přijdete k útvaru v uniformě, tak i když je ta hodnost docela vysoká, tak jste stále jeden z nich. Když přijdete v civilu, tak už je situace jiná. Nehledě na to, že kdybych chtěl na tom místě zůstat, většina vojáků by na to nahlížela tak, že jsem si chtěl finančně polepšit. Teď beru plat vojáka. Kdybych zůstal na stejném místě, shrábnul bych plat za pozici a ještě výsluhu vojáka z povolání. Tedy bych měl dva příjmy a kluci by to pochopili tak, že to byla touha po penězích, za které jsem obětoval uniformu. To by byla absolutní ztráta důvěry.
Mluvil jste ale i o vztahu se zahraničím, třeba s Ruskem…
Náš odbor zodpovídá za péči o válečné hroby v zahraničí. A když jezdím na jednání, mnohdy třeba na území Ruské federace kvůli hrobům legionářů apod., mnohdy na druhé straně jsou ti vyjednávající lidé v uniformě. Většinou generálové. Pokud jsem v uniformě, byť plukovník, tedy o hodnost níž, tak pořád je to zelený proti zelenému. Těžko se to vysvětluje, ale je to určitý společný způsob uvažování a jsme schopni se bavit jako voják s vojákem. Jako civilista tam nemám absolutní šanci.
O co bychom přišli, kdyby v čele odboru stál civil?
Odbor je hodně postaven na budování vztahů s válečnými veterány, vojáky a spolky, a to trvá roky. Věnoval jsem tomu šest let života a to jsem tam nepřicházel nepolíbený, coby vojenský historik jsem znal celou řadu lidí z dřívějška, nikdo mi nemusel vysvětlovat, co je válečný hrob. I tak to trvalo hodně dlouho. Každý, kdo tam přijde, přičemž může přijít někdo vynikající, kdo to zvládne bez problémů, to bude mít těžké.
Kde to bude drhnout?
Bude mu trvat dlouho, než si v civilním oblečení vytvoří vztahy. V Rusku to bude s oficiálními místy velký handicap.
Kolem pomníku maršála Koněva se vztahy napjaly…
To je přesně ten případ, kdy je třeba postavit řešení situace na osobních vazbách a na pochopení té druhé strany nebo na základě neformálního kontaktu. A tam je to pro civilistu složité. Proto také říkám, že bych jako civilista nemohl práci vykonávat podle svého standardu.
Pokud premiér Andrej Babiš (ANO) vyjedná změnu tohoto rozhodnutí, zůstal byste v čele odboru?
Přiznám se, že si vážím podpory od nejrůznějších lidí včetně pana premiéra. Postavil se za mě také šéf senátního zahraničního odboru Pavel Fischer, poslanec Patrik Nacher, bývalá ministryně obrany Šlechtová (oba ANO), ale ozývají se mi i osobní přátelé, váleční veteráni novodobí i z druhé světové války. Velice si toho vážím. Ale jinak mi ještě žádná nabídka nepřišla. Netuším, co bude.