Šťastný konec: Leila z Chersonu je zpět v Praze

První dojmy? Spadlo toho ze mě hodně. Dost se mi ulevilo, ale nespadlo to úplně. Pořád jsem smutná, protože tam zůstávají lidé, které mám ráda. Přála bych si, aby to u nich vypadalo tak jako v Praze. Lidé se tu normálně procházejí městem a neřeší zvuky střelby ani raket.

V Chersonu je stále zákaz vycházení, je to strašně omezující, stoupají ceny potravin, lidé si nemohou dovolit jídlo, které si mohli dovolit před válkou, spousta lidí přišla o práci. Jediné, co jim teď zbývá, je brát humanitární pomoc od Rusů. Čekala jsem, že po návratu do Prahy budu spokojenější, ale pořád je to všechno čerstvé. Věřím, že se to časem uklidní. Je to nezvyklé, nikdy jsem takhle dlouho mimo Prahu nebyla.

Teď si ve vašem hlavním městě připadám zvláštně, ale jsem moc ráda, přijde mi hrozně roztomilé, jak tady všude vidím vyvěšené ukrajinské vlajky. Velmi mě to těší, je to od Čechů moc hezké.

Uvědomila jsem si, že už tam nemůžu být. Docházela mi trpělivost, fakt jsem potřebovala pryč. Četla jsem příběhy lidí, kteří z Chersonu odjížděli, odjela mi spousta přátel a známých. Řekla jsem si, proč bych to vlastně nezvládla i já? Proč zrovna mně by se mělo něco stát, když oni v pohodě odjeli?

Tak jsem začala bombardovat skupiny na Telegramu. Psala jsem, že potřebujeme dvě místa pro dva lidi, já a babička, že potřebujeme do Oděsy nebo alespoň do Mykolajiva. Jenže z Chersonu chtějí odjet tisíce lidí. Bylo těžké narazit na nějakého řidiče.

Nakonec babičce odjela známá a ta jí dala kontakt na řidiče, se kterým jela. Zavolaly jsme mu, ale řekl nám, ať ho kontaktujeme později, že má teď zničené auto, zněl docela neochotně, takže jsme už nečekaly, že nás vezme. Zároveň jsme ale počítaly s tím, že ten odjezd může proběhnout kdykoliv.

Řidič nám nakonec zavolal v úterý v deset večer, že má na druhý den v šest ráno dvě volná místa. Tak jsme na to kývly a okamžitě jsem se rozbrečela, protože jsem na ten den čekala strašně dlouho a zároveň jsem měla strach. Babička byla v bojovné náladě, tak mě musela uklidňovat (smích).

Řidič opravdu přijel v šest ráno. Když jsme vyšly z paneláku, přiběhli za námi toulaví psi se štěňaty a doprovodili nás k autu, tak to bylo takové dojemné. Sedly jsme do auta a jeli jsme přes Mykolajiv do Oděsy. Musím říct, že naštěstí ta cesta byla klidná. Výbuch jsme slyšely tak jeden. Možná to bylo i počasím, protože hodně pršelo.

Do Mykolajiva vede cesta přes oblast, kde jsou těžké boje, takže jsme museli jet jinudy. Ta cesta byla celkem trnitá, protože vedla přes spoustu kopců, zničené vesnice a silnice. Udělalo se mi z toho blbě.

Cesta do Oděsy nakonec trvala 12 hodin. Ale i když to bylo náročné, tak to stálo samozřejmě za to. Řidič byl nakonec hrozně super. Občas s námi vtipkoval. Nebyli jsme sami. Jeli jsme v koloně aut, před ním i za ním jeho parťáci vezli taky nějaké lidi. Oni se takhle vzájemně vedou.

Ano, na cestě z Chersonu fungují ruské blokposty (vojenská kontrolní stanoviště), těch je asi sedm. Poté před Mykolajivem už byly blokposty ukrajinských vojáků. Vojáci kontrolují pasy, někdy i kufr auta. U prvních blokpostů vojáci nekontrolovali nic, jenom pouštěli dál.

U prvního blokpostu, kde si ruský voják chtěl prohlédnout kufr, mu dal řidič cigarety jako takový úplatek. Ruští vojáci se chovali chladně, ale slušně. Jen se ptali, kam jedeme, a nepokládali žádné otázky navíc. Pouze na jednom z posledních ruských blokpostů se při popojíždění ve dvouhodinové koloně jeden z vojáků utrhl na našeho řidiče s tím, proč pokračuje v jízdě a kdo mu to dovolil. To jsem měla opravdu vztek.

Pak už jsme potkávali ukrajinské vojáky, takže už jsem byla v klidu, i když nás kontrolovali důkladněji. Po všech chtěli pasy, prohlíželi si kufr, řidiči kontrolovali i telefon a uložili si ho do nějaké databáze. Přáli nám hezkou cestu a ptali se, jestli jsme v pořádku a jak to vypadá na ruských

blokpostech. Pak už ta cesta do Oděsy byla plynulá. Sám řidič říkal, že takhle klidnou cestu ještě nezažil.

Řidič si účtoval 200 dolarů za osobu. Ale prý se dá platit i v hřivnách. My jsme dolary neměly u sebe, takže cestu nám zaplatili příbuzní v Oděse, u kterých jsme přespaly. Ti nás velmi hezky přivítali.

Napsala mi moje teta, že má návrh, jak se dostat dál. Řekla mi, že druhý den, tedy ve čtvrtek, jede vlak do Užhorodu a z něj se dá jet na slovenské hranice a pak dál do Česka. Ve čtvrtek ráno jsme koupily lístky do Užhorodu, prošly si s babičkou Oděsu, potkávaly ukrajinské vojáky v kavárnách a v restauracích. Když jsem je viděla, tak jsem už byla naprosto v klidu a říkala si jo, to jsou naši obránci.

Jo, to byla opravdu dlouhá cesta. V šest hodin večer jsme odjížděly a do Užhorodu dorazily ve tři odpoledne.

Nemohla jsem se dočkat, až vystoupíme. Přijely jsme unavené a hladové. Šly jsme do nádražní budovy, kde byli dobrovolníci ve žlutých tričkách. Za nimi visel obrovský plakát s nápisem Jídlo zdarma, tak mě tam babička poslala. A to jídlo bylo skvělé.

Byla jsem strašně dojatá. Přišel za mnou pán, který se na mě usmíval, a to mi podával jenom jablko. Už jen z toho jsem cítila strašnou humanitu. Pak jsme se šly zapsat na pokladnu, kde nám řekli, že vypravují autobus zdarma na slovenské hranice.

Tak jsme čekaly dvě hodiny, než se autobus naplnil, a pokračovaly dál. Na hraničním přechodu jsme byly asi za 30 minut a pak pěšky překročily hranice, kde už byli Slováci.

Já jsem se cítila jako doma. Věděla jsem, že můžu mluvit česky a oni mi budou rozumět, bylo to hrozně fajn. Jen co jsme překročily hranice, už tam byl postavený stan, kde byli slovenští dobrovolníci. Přivítali nás moc vřele, byli hodní a usměvaví. Když jsem na ně promluvila česky, tak byli v šoku.

Jeden dobrovolník nám vzal kufry do vozíku a pomáhal nám je převést k autobusu, který jel do Košic. Byť uměl i rusky, povídali jsme si československy, to bylo hrozně milé. Bylo o nás skvěle postaráno, byly tam připraveny sladkosti, vitaminy, vody. Po tomhle všem jsme s babičkou dostaly záchvat breku. Všechno z nás spadlo. Byla jsem hrozně dojatá z toho, jak se o nás postarali. Velký respekt.

Ano, na hranicích jsme se zdržely zhruba dvě hodinky, nasedly na bus do Košic, kde jsme zase narazily na dobrovolníky, tentokrát i na ty ukrajinské, kteří navigovali další Ukrajince na nádraží. Ale byli tam i Slováci. Ti nám pomohli sehnat lístky na RegioJet do Prahy.

Do Košic jsme přijely zhruba v sedm a v devět nám už jel vlak do Prahy. Všichni byli strašně ochotní pomáhat. Nikdy jsem nic takového neviděla.

Ve vlaku do Užhorodu i docela jo. Tam byly spací vozy. Jenže ve vlaku do Prahy byla klasická kupé. Bohužel jsme musely celou tu cestu do Prahy sedět. Tohle bylo hodně nepříjemné. Když jsme přijely v sobotu v šest ráno do Prahy, byla jsem totálně rozbitá. I další lidé ve vlaku si stěžovali, proč není vypraven vlak s lehátkovými vozy.

Můj kámoš pro nás přijel v šest ráno na nádraží a odvezl nás domů, za to jsem mu strašně vděčná, že nás vyzvedl takhle brzo ráno. Mamka nemohla dospat a brácha, ten spal. Nejlepší byla reakce kocoura, který mě po těch dvou měsících nepoznal, ale už si zvykl. Všichni jsme se obejmuli a všem se ulevilo. Hned ten den jsme měli oslavu u tety s bratrancem.

Čeká mě toho dost. Musím se vypořádat se školou, čeká mě zkoušení v Divadle Na Maninách, kde hraju v muzikálu Doktor Faust, nemůžu se dočkat. Už mám naplánovanou i oslavu s přáteli na čarodějnice, tak tam taky nesmím chybět.

Užívejte si života. Především přeju Ukrajincům, aby si v mé rodné zemi zase užívali života, protože o to teď strašně neférově přišli. Bolí mě za ně srdce a přeju jim takovou pohodu, jaká je teď v Praze.

Rusům přeji vyndat hlavy ze zadků. Cítím strašnou zášť. Moji příbuzní, které mám v Petrohradu, mi ani jednou nenapsali, jestli jsem v pořádku. Hrozně mě to zklamalo. Těsně před Majdanem jsem byla v Rusku, hrozně se mi tam líbilo, a i ti lidi byli fajn, takže mě to teď hrozně mrzí.

No a Čechům přeji, aby měli s Ukrajinci trpělivost. Dokážu si představit, jaký je teď tady nával. Tak se držte a hodně trpělivosti.