Sprintují s běžkaři i saněmi. V Jizerských horách závodí psí spřežení

Zatímco loni bylo v podhůří Jizerských hor spíš zeleno než bílo, a soutěžit se tak nedalo, letos čekaly na zhruba tři desítky závodníků o poznání lepší podmínky.

„Ze Zásady, kde jsme jezdili okruhy standardně, jsme se dneska posunuli do osady o 160 metrů výš. Tady vládnou dobré sněhové podmínky. Trať je tvrdá, umrzlá a bude to podle mě opravdu rychlý závod,“ nechal se slyšet před začátkem akce její ředitel Miroslav Princ.

I tak nebylo podle něj jednoduché závodní okruh přichystat, pomohli si nákladními vozy plnými sněhu, které se tu otočily dvacetkrát. Sníh navezli třeba tam, kde trasa křížila asfaltovou silnici.

K vidění na ní jsou tento víkend závodníci nejen z Česka, ale také z Polska či Německa. Vyráželi v různých formacích - jak na běžkách s jedním psem, tak na saních taženými čtyřmi či šesti zvířaty, nebo také v osmispřežení se speciálně šlechtěnými psy. Nejkratší trať měřila přes pět kilometrů, nejdelší pak 11,4 kilometru.

Musheři poháněli rozmanité druhy psích tažných plemen od malamutů a husky přes severské horské psy až po ohaře. „Standardně v těchto sprintových závodech běhají rychlostí 20 až 30 kilometrů v hodině, věřím, že poběží – protože trať je ze začátku členitá – zhruba tou dvacítkou,“ odhadoval organizátor.

Jako první vyrazil ze startu Vít Kolátor z Chrudimska, sportu se psy se věnuje už 17 let. „Byl jsem se podívat na prvních závodech, čistě náhodou, to už jsem měl doma psa a říkal jsem si: To je super, na to toho psa mám,“ vzpomíná s úsměvem na své začátky zkušený musher. Postupně se do koníčku ponořil tak, že má dnes s manželkou hned sedmadvacet psů.

Na první kolo s sebou vzal své huskye určené přímo na závody psích spřežení, které podle něj disponují ideálními vlastnostmi. „Rádi běhají, chtějí vás tahat, jsou ochotní pracovat, baví je to, což je důležité. A musí být ovladatelní, abychom nejezdili za srnkami, ale tam, kam máme,“ směje se Kolátor.

Ještě je však prý musí lépe doučit povel „stůj“. „Člověk je furt podporuje v tom, aby běželi, učit je zastavit je tak vlastně protichůdné, a jak těch psů máme víc, tak je to složitější,“ vysvětluje.

Krotí je tak pomocí brzd, kterých mají tažené sáně hned několik. „Mají dvě kotvy, ty kotvím do sněhu, když potřebuju jít ke psům. Pak mají rámovou brzdu a ‚dečku‘ na jemné přibrzďování. A konkrétně tyto sáně mají ještě řetízkovou brzdu – shodím ty řetízky a tím se intenzivně brzdí třeba na ledu,“ ukazuje na svou výbavu.

Z Krušných hor sem přijel zase Zdeněk Fleming, povoláním hasič, který se psům věnuje spolu s manželkou skoro deset let. „Od té doby jsem postupně začal canicross – běh se psem, pak jsem si k němu pořídil koloběžku, a když přibývali psi, tak jsem začal s károu a saněmi. Teď jsem na čtyřech psech,“ říká při chystání svých sibiřských husky.

„Mám rád práci se psy, když to jde, jsme s nimi pořád někde v přírodě, běháme, takže to je o soužití s přírodou a se psy,“ vysvětluje, co ho baví. O umístění na předních místech mu ani tak nejde, chce si závod spíš užít.

„Pro nás ta trať byla technicky složitější, měli jsme docela problémy, v některých úsecích jsme přejeli odbočku a museli jsme se vracet. To k tomu závodění ale patří,“ svěřuje se po prvním kole, které jel přes půl hodiny.

Jeho psi jsou podle něj zvyklí spíš na dlouhé vytrvalostní tratě kolem třiceti kilometrů a rozptylovali je také psí mazlíčci, které si s sebou na akci vzali přihlížející diváci.

Ani Kolátor nemíří nutně na příčky vítězů. „Když se to povede, je to fajn, ale základ je, aby to ty psy a nás bavilo,“ potvrzuje.

I on zhodnotil trať jako velmi technickou. „Je to samá zatáčka, nahoru dolů, ty psy to baví, protože neběží rovně několik kilometrů, ale člověk musí dávat hodně pozor, aby jel tam, kam má,“ komentoval po dojetí, jenž mu zabralo zhruba 25 minut.

Žádný velký problém podle jeho slov po cestě neměl, někteří závodníci však občas v zatáčkách klouzali a vypadávali ze saní, nebo – podobně jako Flemingovi psi – se i ti jejich „rozhodli“ vybočit z trasy.