Spolužák Petra Pavla: Měl by o sobě říkat pravdu, ale nedělá to

Právo kontaktoval Pavel Beneš (63), jenž byl v letech 1988 a 1989 s Pavlem frekventantem elitní školy pro zpravodajské důstojníky, které režim připravoval na vyslání pod diplomatickým krytím především do zemí NATO.

Jeho svědectví staví Pavlův životní příběh, jak ho on sám veřejně prezentuje, do poněkud jiného světla.

„Slýchám, že jsem byl za komunismu rozvědčík. Nevím, co si pod tím představují ostatní. Nebyl jsem žádný Bond, ale výsadkář průzkumník, který se plazil blátem, mrznul ve sněhu a připravoval se na vysazení v týlu nepřítele, aby hledal odpalovací zařízení nebo velitelská stanoviště,“ napsal Pavel letos v květnu na Twitteru. Jenže podle Beneše to bylo jinak.

Do přísně utajovaného tříletého kurzu Zpravodajské správy Generálního štábu nastoupil Beneš společně s dalšími asi 20 vojáky včetně Pavla v září 1988.

Všichni absolventi kurzu podle něj dobře věděli, že jsou cvičeni na agenty v diplomatickém prostředí, žádné plazení blátem v týlu nepřítele se u nich nepředpokládalo.

„Nikdo z nás neměl vzdělání na to dělat diplomaty, my jsme byli vojáci školení na to být pomocníky vojenských přidělenců, být jejich očima při výkonu výzvědných činností na území cizího nepřátelského státu v zájmu Varšavské smlouvy,“ reagoval Beneš na skutečnost, že Pavel teď říká, že nestudoval na špiona, ale na vojenského diplomata.

Cvičné úkoly, které dostávali, souvisely se zpravodajskou činností.

„Sledovačky, kdy nám protějšek dělala StB, budování úkrytů, mrtvé schránky na předávání, pořízení fotografií nebo navazování kontaktů. Museli jsme ukázat, že umíme sehnat někoho pro spolupráci, zjistit, kde bydlí, zajistit návštěvu v tomto bytě a podmínky pro následné možné využití tohoto člověka pro zpravodajskou činnost apod.,“ vypočítává Beneš.

Ten se do kurzu dostal, protože jako náčelník výzbrojní služby u 3. motostřeleckého pluku 1. tankové divize rozuměl technice a z ruštiny překládal manuály pro sovětské zbraně. Na Západě měl sledovat trendy ve zbrojení a informovat o tom velení ČSLA.

„Dostat se do tohoto kurzu nebylo vůbec jednoduché. Kromě samozřejmých kádrových předpokladů jsme prošli prověrkami všech stupňů na ministerstvu obrany nebo StB,“ uvádí Beneš.

První rok probíhal kurz na Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně. Byl rozdělen na tři jazykové skupiny: angličtina, francouzština a němčina.

Petr Pavel byl ve francouzské skupině. V Brně se učili hlavně jazyky, ale měli i několik předmětů pro zpravodajce, např. jaké jsou cizí armády, kde jsou rozmístěné apod.

V září 1989 byl kurz přeložen do Prahy. „Bydleli jsme v krycích bytech ve Vršovicích od pondělí do pátku. Žili jsme pod krycími jmény. Moje bylo Pavel Benda, jeho Pavel Pávek. Na tato jména byly vystaveny i falešné občanské průkazy, pod kterými jsme museli vystupovat i v občanském životě,“ vzpomíná Beneš.

Podle Beneše se Pavel nechoval, jak dnes tvrdí. Naopak byl vůči režimu loajální a hájil jeho zájmy, i když už byl v posledním tažení.

Beneš vzpomíná: „V září 1989, když jsme se vrátili z dovolené do kurzu, tak se řešila petice Několik vět a my jsme ji měli odsoudit. Já jsem prohlásil, že ta petice není úplně špatná a má svůj náboj. Dostali jsme se do diskuse a já jsem řekl kolegům komunistům, že to vypadá, že jsme asi studenou válku prohráli. O petici jsme diskutovali neformálně po výuce na hřišti se skupinou asi sedmi kolegů, kteří v kurzu studovali francouzštinu.“

Beneš si myslel, že to zůstane mezi nimi, ale mýlil se.

„Pár dní nato mě předvolali na výbor základní organizace KSČ, kde byl Pavel předsedou. A tam se mě zeptali, jak jsem to myslel. Překvapilo mě to, protože jsem to pokládal za soukromou diskusi, a ohradil jsem se, že to považuji za špatné,“ řekl Beneš. Hájil se tím, že říkal jen svůj názor, který nikomu nevnucuje.

„Tak mi řekli, že mám pomýlené názory a měl bych se nad sebou zamyslet,“ poznamenává Beneš. „Slíbil jsem jim tedy, že se nad tím zamyslím. Nechali mě pokračovat ve studiu, ale měl jsem kádrový šrám. Jestli to hlásili někam výš, nevím. Bylo to ale hodně nepříjemné, protože jsem si uvědomil, že se člověk nesmí odchýlit od nalinkovaného kurzu,“ poznamenal.

O svém příběhu se Beneš rozhodl podělit s veřejností, když sledoval, jakým způsobem se k vypořádání své minulosti prezidentský kandidát Petr Pavel postavil.

Ten sice na svých stránkách zveřejnil svou složku z Archivu bezpečnostních složek, ale v odpovědích na dotazy, jak to bylo s jeho přípravou na kariéru vojenského špiona ve službách Varšavské smlouvy, nebo o své roli v KSČ víc mlží, než vysvětluje.

Svůj vstup do KSČ vysvětluje naivitou a touhou dělat elitního výsadkáře.

„Mým snem tehdy bylo stát se elitním výsadkářem. Členství v KSČ jsem vnímal ve svém prostředí jako normální věc a nijak jsem to tehdy neřešil. Dnes vím, že to byla chyba. A lituji toho. Komunistický režim byl zločinný,“ hájí se Pavel.

Beneš i to ale vidí jinak. „On byl velice loajální k režimu, nevěřím, že to bylo pouhé pomýlení. Nejde o to ho poškodit nebo se mu mstít, ale když chce kandidovat na prezidenta, tak by neměl nic zakrývat, protože ho to stejně jednou dožene. Řada lidí ví, kdo byl a co dělal,“ říká Beneš.

Pavel nebyl jen předsedou komunistické organizace svého ročníku, ale byl i jeho velitelem. Podle Beneše, který je o dva roky starší a měl v té době hodnost nadporučíka, to bylo neobvyklé.

„Mladý kapitán bez životních zkušeností se hned stal velitelem celé skupiny, předsedou organizace KSČ, takový raketový start nebyl běžný a bez nějaké pomoci zvenčí by to asi nebylo možné,“ tvrdí Beneš.

Ve složkách z Archivu bezpečnostních složek, které o sobě Pavel zveřejnil, je i Návrh na kádrové opatření s vojákem z povolání, což je formulář, ve kterém se Pavlovi nadřízení vyjadřovali k jeho žádosti přejít z prostějovské výsadkové brigády pod Zpravodajskou správu generálního štábu.

Velitel výsadkové brigády, podplukovník Jiří Hudský, jeho žádost nepodpořil hlavně kvůli tomu, že Pavlovi podřízená rota měla problémy s odbornou zdatností a kázní.

„Navrhované kádrové opatření s kpt. Ing. Petrem Pavlem neodpovídá výsledkům, které jmenovaný prokázal ve funkci velitele roty,“ napsal Hudský. Žádost nepodpořil ani předseda místní organizace KSČ, ani náčelník politického oddělení brigády.

Přesto se Pavel do kurzu dostal, protože ho doporučil velitel Západního okruhu Mojmír Zachariáš. Doporučení připojili další tři vysocí generálové v čele s tehdejším náčelníkem generálního štábu Miroslavem Vackem.

Je možné, že Pavlovi k těmto doporučením pomohl jeho otec plukovník Josef Pavel, člen KSČ, agent vojenské kontrarozvědky (VKR) patřící organizačně pod StB, který působil po mnoho let v Táboře na tamním velitelství Západního vojenského okruhu.

Otázku, jestli mu v kariéře pomáhal jeho otec, Pavel nechtěl komentovat, označil to za pouhou spekulaci.

Slibnou kariéru mu nezastavil ani listopad 89. Pavel celý tříletý kurz dokončil, po listopadu vystoupil z KSČ a přijal nabídku pokračovat v armádě.

Nakonec se stal náčelníkem generálního štábu a poté předsedou vojenského výboru NATO. Podle svých slov mladickou chybu během třiceti let služby v demokratické armádě odčinil.

A jak naložil se svým životem Beneš? V roce 1990 ze zpravodajského kurzu odešel. „Řekl jsem si, že nemám morální právo pokračovat, protože jsem byl připravován pro někoho jiného. Když jsem byl členem KSČ a byl na takto exponovaných místech, tak jsem neměl právo se někam cpát, abych získal kariéru,“ říká.

V roce 1993 pak odešel z armády úplně. V roce 2006 absolvoval doktorandské studium, založil si firmu, která vyvíjí softwarové nástroje v osobní dopravě, a osm let byl starostou jako nezávislý malé obce Brodec na Lounsku. Nyní je v důchodu.

Pavla za prezidenta volit nebude, protože nevěří, že Petr Pavel znovu nezmění své postoje kvůli změně politické situace.

„Před rokem 1989 jsme byli hrdí komunisté, na exponovaných místech s velkou budoucností, připravováni na místa pomocníků vojenských přidělenců s tím, že budeme pracovat pro rozvědku socialistického státu. Režim padl a z ničeho nic byl Pavel na exponovaných místech NATO. S nadsázkou se dá říct, že je to nejúspěšnější rozvědčík, jaký kdy byl, protože se dostal úplně nejvýš,“ uzavírá své vyprávění Pavel Beneš.