Článek
Vyměnit místo internistky v bývalé škodovácké nemocnici za ordinaci se zamřížovanými okny se lékařka, která promovala v roce 1965 a má tři atestace, rozhodla v devadesátkách na popud svého kolegy, který v tu dobu už práci v base okusil. „Vůbec jsem si nedokázala představit, do čeho jdu. Věděla jsem, že na Borech jsou těžcí kriminálníci, ale nedělalo mi to problémy. Nijak zvlášť jsem se nebála. Vlastně ani první dny jsem necítila žádný stres, přišlo mi to jako v každé jiné ordinaci. Jen okolní prostředí bylo jiné,“ vzpomínala Krausová.
Denně jí projde rukama okolo 40 vězňů. K tomu má na starosti ještě zaměstnance a její štempl nesmí chybět u vstupní prohlídky při nástupu odsouzených do výkonu trestu či obviněných do vazby.
Posuzuje také žádosti o přerušení výkonu trestu ze zdravotních důvodů nebo se vyjadřuje ke způsobilosti uchazečů o práci vězeňské služby.
„Zkoušejí, co si mohou dovolit“
S vězni je podle Krausové nutné zacházet jinak než s běžnými pacienty. „Zkoušejí, co všechno si mohou dovolit. Předstírají potíže, aby se vyhnuli práci. Vyhrožují, když jim nedám silné léky, které pak zneužívají jako opiáty. Každého ale musím prohlédnout. Nepřipouštím si je k tělu a rozhodně nedávám najevo slabost. Musí vědět, kdo tu velí,“ popisuje lékařka každodenní rutinu.
Za svoji praxi zažila Krausová s odsouzenými různá extempore. „Někteří nadávají už od dveří a jsou celou dobu vulgární. U jednoho takového provokatéra jsem to ale už nevydržela a dala jsem mu pár facek, až upadl na zem. Byl to chlap jak hora, vůbec netuším, jak jsem ho dokázala skolit. Později chtěl se mnou znovu mluvit, tak jsem si myslela, že si na mě bude stěžovat. On se přišel omluvit s tím, že ho v životě takhle ženská nedostala. Od té doby byl od něj pokoj,“ vzpomínala Krausová.
Zaměstnanec věznice nosil trestancům za úplatky mobily
Šlo jí o život
Běžně se také setkává s tím, že vězni ledacos účelově spolknou. „Jde třeba o nepovolené předměty, které se tím snaží před dozorci ukrýt nebo se tím snaží oddálit nástup ke kázeňskému trestu. Jsou to různé spony, žiletky či zapalovače. Jeden odsouzený dokonce spolkl mobilní telefon. Na rentgenovém snímku byl čitelný nápis Nokia,“ vypočítávala vězeňská doktorka.
V jednom případě jí ale šlo skutečně o život. „Vyžádal si mě vězeň ze samotky, který si odpykával kázeňský trest. Když dozorce otevřel celu, vstal z postele a šel ke mně, zeptala jsem se ho, co by si přál. Nato vytáhl asi deset centimetrů dlouhou břitvu a fláknul ji po mně. Instinktivně jsem uhnula a nakopla ho do přirození, až slítnul na postel,“ vybavovala si lékařka nepříjemný zážitek s tím, že incident měl ještě dohru.
„Chtěl na mě podat žalobu, že jsem ho připravila o mužství, protože mu nefungovala erekce,“ dodala Krausová.
Za mimořádnou ještě označila situaci s covidem. „Nejhorší to bylo loni v zimě. To jsme nevěděli, kam dřív skočit. Bylo to značně vyčerpávající. Já sama jsem tehdy ležela týden s kapačkami na jednotce intenzivní péče,“ uzavřela Krausová.