Spisovatelka, jež přežila holokaust, přiletěla do Česka. Krvácí mi srdce z toho, co se v Izraeli děje, říká

Jak zdůraznila během rozhovoru pro Novinky, rozhodně neutíká. „Přijela jsem si na chvíli odpočinout. Krvácí mi srdce z toho, co se v Izraeli děje,“ podotkla Erbenová, která má domek ve městě Aškelon poblíž Pásma Gazy. „Je to strašné. Často sem dopadají rakety a ničí obydlí. Musíme se zavírat v krytech. Nejhorší je ovšem pocit, že nejste v bezpečí ve vlastní zemi,“ sdělila.

Do tuzemska původně ani neplánovala odcestovat. „Nemám a neměla jsem strach. Ale dostala jsem nabídku od ministerstva zahraničí,“ pokračovala. Příští týden si Eva Erbenová přebere cenu Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v cizině. „Ani tak se mi nechtělo od rodiny. Všichni jsou v Tel Avivu nebo okolí. Nicméně můj syn mi řekl, ať vyrazím. Že se o mě nebudou tak bát,“ vysvětlila.

Když si balila věci, přišel další velký nálet. Vypadla elektřina a všichni zůstali potmě. Před odletem skoro nespala. „Vyvalí se teroristé a zabíjejí nevinné lidi. Unášejí děti a ženy, znásilňují je. Vždyť je to neslýchané zvěrstvo. A kde byla naše rozvědka? Vláda na tom nese velkou vinu,“ myslí si.

Z aktuální situace je velmi zklamaná, cítí se podvedena. „Příslušníci Hamásu se nechovají jako lidé, ale zvířata. Je potřeba hnutí zničit,“ doplnila Eva Erbenová.

Přežila holokaust, současné zkušenosti se ale podle ní s minulými jen těžko srovnávají. „Tehdy jsem se vrátila. Byla jsem mladá. Založila jsem rodinu a začala znovu. Naše generace se snažila válečné vzpomínky důstojně pohřbít. Těšila se opět ze života, z každé maličkosti,“ porovnávala.

I teď bere každý den jako dar. „Mně už je dvaadevadesát. Ale co moje děti a budoucí generace?“ přemítala. Jejím největším přáním tak bezpochyby je, aby v Izraeli zavládl mír.

Narodila se jako Löwidtová a pochází z Děčína. V roce 1941 odjela s rodiči do Terezína. „V ghettu jsme naštěstí mohli být všichni tři pohromadě. Spali jsme v malém kumbálu na půdě. Ráno jsme si dali pusu a popřáli si hezký den. Pořád jsme ještě měli naději,“ líčila Eva Erbenová před rokem Novinkám.

Její otec Jindřich však v září 1944 musel transportem do Osvětimi. „To bylo naposledy, co jsem ho spatřila,“ odmlčela se.

Zanedlouho do stejného vlaku nastoupila také Eva a její matka Marta. „Tam bylo šílené peklo. Samé apely, bití, řev, všudypřítomné zlo a smrt. Snažila jsem si ty hrůzy držet dál od těla. V noci jsem se ve snech i v představách vracela domů, kde jsem se dobře najedla a vyspala,“ vzpomínala.

Z Osvětimi se obě dostaly do lágru Grünberg, odkud v dubnu 1945 vyrazily na pochod smrti. Marta Löwidtová zemřela, Eva se jako zázrakem zachránila. „Večer nás nahnali do stodoly. Napůl mrtvá jsem se zavrtala do slámy a usnula. Ráno jsem se probudila a nikde nikdo,“ uvedla.

Tehdy čtrnáctiletá, na kost vyhublá Eva se dostala až k Postřekovu na Domažlicku. Vyčerpáním pak omdlela. Ve vsi se dívky ujala rodina Jahnových. „U potoka nedaleko mlýna ji uviděla babiččina sestra, která tam zrovna máchala prádlo. Evu schovala a večer pro ni s dalšími příbuznými tajně jeli. Vykoupali ji a oblečení spálili. Další den už ji vzal děda s babičkou do chalupy, kde se o ni starali do konce války,“ vyprávěla loni Novinkám Ludmila Hrubá, vnučka Kryštofa a Ludmily Jahnových.

Ti za své činy dostali in memoriam ocenění Spravedlivý mezi národy. A Ludmila Hrubá bere Evu jako členku rodiny. Přátelí se a setkávají.