Spisovatelka Adéla Knapová: V Charkově klid. Než dopadne raketa

Byla jste v ukrajinském Charkově jako zástupkyně evropských spisovatelů na debatě o vztahu Ukrajiny k ruské kultuře. Jaký vztah k ní nyní mají obyvatelé Ukrajiny?

Byla jsem jediným neukrajinským spisovatelem na místě. Tamní Literární muzeum mě pozvalo coby hosta veřejné debaty s názvem Puškin není Putin?.

Ukrajinci se nyní vymezují vůči ruské kultuře a tomu, co jim bylo léta vnucováno. Na půdorysu čerstvých emocí, bolesti, jichž v sobě mají nekonečné množství. Téměř každý ve válce už někoho blízkého ztratil.

Jak byste popsala svou roli v debatě?

Myslím, že pro charkovské posluchače bylo nejdůležitější, že jsem tam byla. Říkali mi to i psali. To, že jsem po prvním raketovém útoku neodjela. Lidé na Ukrajině potřebují, abychom na ně nezapomněli a dál je podporovali. Je jasné, že válka na Ukrajině hned tak neskončí a podpora spojenců je zásadní.

A v debatě? O co jste se snažila?

Zpočátku jsem se snažila vysvětlit, proč podle mě není dobré zakazovat ruskou literaturu a umění. Že mnohem lepší je začít tvořit a propagovat to ukrajinské. Najít a ukázat světu svůj hlas. Pak jsem víc poslouchala, posluchači se ve velkém do debaty zapojili.

Vzpomněla jste raketový útok. Znamená to, že nyní v Charkově není klid?

V Česku jsou zprávy hlavně z východní a jihovýchodní linie fronty. V Charkově a okolí je klid do vteřiny, než tam dopadne raketa.

A druhý den ráno už bývají mnohá z oken, jež rozbily tlakové vlny, zasklena. Staví se a opravuje, hromadná doprava funguje a je pro všechny zdarma. Kavárny, obchody, firmy jsou otevřené. Do toho průměrně šestkrát denně houkají sirény poplach, ale nikdo si jich nevšímá.

Kdyby pokaždé šli do krytů, nikdo by nemohl nic dělat, nic by nefungovalo. To by bylo částečné vítězství Rusů.

Potřebovala jste sama vyhledat úkryt?

Zažila jsem v Charkově několik raketových útoků. Když z ani ne čtyřicet kilometrů vzdáleného Ruska vystřelí rakety, dopadnou na město do padesáti vteřin. Žádný varovný systém nemá šanci zare­agovat.

Část lidí jde v takovém případě do úkrytů, já dvakrát také šla do svého provizorního, který jsem si udělala v bytě mezi dvěma stěnami u vstupních dvojitých dveří. Ale bylo to spíš pro pocit, protože dopad všech raket jsem zažila a přežila v posteli. Výbuchy, praskání skla a tlakové vlny mě probudily.

Měla jsem opravdu strach, brutální sílu raket a jejich ničivý potenciál člověk i na vzdálenost kilometru či dvou fyzicky cítí.

Jak vypadá situace chvíli po raketovém útoku?

Všude je překvapivé ticho, prázdnými ulicemi Charkova projíždějí jakoby nic čisticí vozy a popeláři, lidé jsou většinou doma, často také v chodbách na zemi. Na to, jít někam do podzemního krytu, není čas. Mnozí mí tamní přátelé i v těchto okamžicích dál spí. Vědí, že pokud raketa míří na jejich dům, stejně jim nic nepomůže.

V případě, že rakety zasáhnou budovu, v níž někdo je, ihned se rozjede neuvěřitelně efektivní systém záchrany, pomoci a sanace škod. Bohužel, po jednom z těchto raketových útoků na centrum města zemřel desetiletý chlapec a jeho babička.

Vzpomněla jste, že se lidé snaží prožívat každý den naplno. Bylo to tak i v prvních měsících války?

V porovnání s prvními měsíci války je dnešní Ukrajina jiná země. Loni v březnu jsem tam byla jen pár dnů po napadení Ruskem. V šoku jsem projížděla zemí krvácející a zároveň se srdnatě, úspěšně a odvážně bránící. Obchody, kavárny, firmy byly zavřené, nikam se téměř nedalo dostat, silnice byly ucpané. Nikdo nevěděl, kam Rusové udeří příště.

Ukrajinci, kteří se rozhodli zůstat, schraňovali zásoby, vstupovali do armády a k domobrancům nebo jim alespoň pomáhali. Dnes je to pravý opak. Život je pro ně silnější než smrt a strach. Rodiče chodí s dětmi do zábavního parku, na koncerty, děti se učí. Tu životaschopnost a odhodlanost neumím dost dobře popsat.

Téměř všechno funguje, všeho je dostatek. Vlaky jezdí na minutu přesně a jsou čisté – člověku je až stydno, když pak usedne do vagonů na českých železnicích.