Špicar: Firmy šetří, ale propouštět nechtějí

Situace je určitě lepší než na konci loňského roku. Nejistota v té době byla opravdu zničující. Až téměř do konce roku jsme jak na evropské, tak národní úrovni neměli řešení cen energií pro velké firmy. V rámci českého průmyslu dvě třetiny firem nevěděly, co s nimi od ledna bude, protože jim končily fixace cen.

Mezi hlavní problémy, které české podniky teď trápí, ale stále patří vysoká inflace, zdražující vstupy a nedostatek dílů způsobený narušenými globálními dodavatelskými řetězci. Jsou tu i rizika spojená s protekcionistickými opatřeními některých důležitých evropských obchodních partnerů, jako jsou Spojené státy.

Firmy ovšem nečekaly se založenýma rukama jen na pomoc vlády. Jak jsou zvyklé, dělaly všechno pro to, aby si pomohly především samy.

Máme firmy, které přešly na lehké topné oleje nebo si nastavily firemní procesy tak, že jsou teď schopné jezdit do terminálů pro zkapalněný zemní plyn, samy si ho zpracovávají a využívají. Existují firmy, které přesouvaly směny, aby mohly využívat levnější elektřinu v noci.

Ano, pomohlo hned několik věcí. Jednak celoevropská dohoda, že extrémní výkyvy cen by Evropa řešila, jednak máme dohodu o společných nákupech plynu. K tomu státy jako Německo nečekaně rychle budují LNG terminály. A také pomohla mírná zima a ekonomický útlum v mnoha státech světa včetně Číny snižující spotřebu LNG.

Naše firmy jsou díky tomu teď schopné dostat se k elektřině i plynu v dostatečném objemu. I když za ceny vyšší, než byly zvyklé.

Je to možné. Ve firemním světě dochází k tomu samému jako u domácností. Podařilo se zamezit extrémním nárůstům ceny, které by ohrožovaly existenci mnoha firem, nicméně i po zastropování platí domácnosti i firmy mnohonásobně více než před začátkem války na Ukrajině a energetické krize.

Pro silné firmy, finální výrobce s vysokou marží, to bude velká zátěž, která jim bude ukrajovat část zisků a omezovat investice ve střednědobém horizontu. Ale pro energeticky náročné a subdodavatelsky zaměřené firmy s malou marží to může být velké nebezpečí, které může ohrozit jejich existenci.

Přestože je česká ekonomika vysokými cenami elektřiny a plynu tvrdě zasažená, zaměstnavatelé se snaží udržet zaměstnanost za každou cenu.

Důvodem, proč se disproporčně k tomu, jak tvrdě jsou zasaženi, snaží za každou cenu udržet zaměstnanost a neulevit si propouštěním, je situace na českém trhu práce. Navzdory všem krizím, kterými jsme si v posledních letech prošli, máme nejnižší nezaměstnanost v celé Evropské unii a více volných pracovních míst než nezaměstnaných.

Pro firmy to znamená, že kdyby si částečně ulevily propouštěním, nebudou po konci krize schopny zaměstnance znovu nabrat. Nebo by jim to trvalo hrozně dlouho a nestihly by nástup konjunktury, která zcela jistě přijde. Firmy drží zaměstnanost, protože na vyprázdněném trhu práce si nemohou dovolit o zaměstnance přijít.

Inflace zůstává vysoká, a i pro firmy v těžké ekonomické situaci to znamená, že budou muset alespoň částečně inflaci ve mzdách pokrývat. Ale představa, že by většina firem byla schopna takto vysokou inflaci pokrýt plně, není reálná.

Určitě. Jedním z problémů podniků je snižování poptávky po zboží a službách, protože lidé už nemají tolik peněz na utrácení. Pro mnoho firem to začíná být velký problém.

Investiční aktivitu firem během různých krizí velmi pečlivě sledujeme. Mnoho našich firem kvůli nim přichází o hodně peněz, přesto ale investují. To se dělo během covidu, kde hlavní oblastí investic byly digitalizace, automatizace a robotizace, protože firmy nemohly přesouvat lidi, měly výpadky docházky. Teď se nejvíce investuje do energetických úspor a obnovitelných zdrojů energie.

Problémem jsou ale povolovací procesy v oblasti obnovitelných zdrojů, které jsou u nás jedny z nejhorších v Evropě. To, že tak dlouho nebylo možné pro domácnosti a menší podniky postavit si rychle a jednoduše fotovoltaiku s instalovaným výkonem 50 kW, byl velký problém, na který jsme dlouho upozorňovali. Současná vláda ale dohání resty minulých vlád a situace se pomalu zlepšuje.

Ne, a je potřeba říci jasně, že naše ekonomika nemůže být nikdy závislá pouze na obnovitelných zdrojích. Nadále budeme potřebovat jádro a musíme být obhájcem jaderné energetiky v Evropě.

Budeme také potřebovat plyn, protože pro některé technické provozy je nenahraditelný. Nesmíme zapomínat na to, že nejsme Španělsko, které může vsadit na Slunce, ani Skandinávie, která může využívat vodní elektrárny, ani země na pobřeží moře jako Nizozemsko, které se může spolehnout na větrnou energii.

Jaká je situace v autoprůmyslu? Škoda Auto vyrábí méně, kolínská Toyota v únoru výrobu zcela zastaví kvůli nedostatku čipů, což se přenese i na subdodavatele…

Musím říci, že když se poprvé v souvislosti s covidovou krizí objevily problémy v globálních dodavatelských řetězcích a přišly odstávky ve světových i českých automobilkách, nikdo si nedokázal představit, že s tím problémem se budou automobilky potýkat ještě v roce 2023. Bohužel to tak je.

Je to velmi nešťastné, protože je potřeba si uvědomit, že když Škoda Auto není schopna vyrábět v objemech jako dříve, tak je to firma, která představuje pět procent HDP Česka a osm procent exportu. Automobilový průmysl představuje 10 procent HDP, zaměstnává téměř 200 tisíc lidí a výpadky ve výrobě se promítnou do celkového růstu ekonomiky.

Krize jasně ukázaly, že je riskantní být tolik závislý na dodávkách klíčových surovin a vstupů ze třetích zemí. To, že jsme v posledních desetiletích ztratili soběstačnost, je obrovské riziko a je potřeba, aby Evropa tuto chybu napravila a nebyla vydíratelná nebo tolik závislá na zemích jako Rusko, které se nebojí té závislosti zneužít.

Automobilový průmysl prochází hlubokou a nesmírně náročnou transformací k bezemisní mobilitě. Evropská unie ten proces teď automobilkám velmi komplikuje tlakem na přijetí emisní normy Euro 7, což z našeho pohledu nedává smysl. Automobilky by přinutila investovat miliardy eur do vylepšení spalovacích motorů, které budou podle všeho po roce 2035 úplně zakázány.

Zaregistroval jsem poměrně optimistická vyjádření ministra průmyslu a obchodu Jozefa Síkely po jednání s představiteli Volkswagenu na ekonomickém fóru v Davosu. Doufám, že je ten optimismus opodstatněný a schyluje se k pozitivnímu rozhodnutí Volkswagenu u nás tuto investici umístit. Doufám, že si všichni uvědomují, jak důležité to pro Českou republiku je, a že všichni udělají maximum pro to, aby tady výroba baterií byla.

Transformace, kterou jsem zmínil, znamená, že některé části výroby zcela zaniknou nebo budou výrazně transformovány, jako třeba výroba převodovek. Už teď je potřeba za ně hledat náhradu.

Právě výroba baterií a řídicích systémů pro elektromobily může tu náhradu přinést a udržet pracovní místa v automobilovém průmyslu. Proto je tak důležité, aby Volkswagen tuto investici v České republice umístil. Bez ní by Škoda Auto byla proti svým konkurentům velmi znevýhodněná.

Rizik, která před českými firmami stojí, je obrovské množství a cokoli teď předvídat je téměř nemožné, nechcete-li se zcela znemožnit.

V tomto ohledu nás jako svaz čeká interní diskuse o tom, jak se k tomu postavíme.

Po 30 letech je potřeba konečně důchodovou reformu provést. Jsme země, která má do poslední koruny propočítané všechny varianty a nebyla se dosud schopna rozhodnout, kterou zvolit. Je potřeba to konečně vyřešit už z důvodu stárnoucí populace, kdy za chvíli nebude mít na tak obrovské množství důchodců kdo vydělávat, aby důchody byly ve výši, která umožní lidem důstojně žít.

Je to klíčové i pro zaměstnavatele, protože potřebujeme snížit odvody firem na zdravotní a sociální pojištění. Ty snižují ochotu firem investovat a vytvářet nová pracovní místa. To bez strukturální reformy důchodů a zdravotnického systému ale není možné. Zdanění práce je u nás příliš vysoké.

Inflační krize ukazuje, že nás koruna nechrání. Tím padla i poslední představa euroskeptiků, že nás koruna ochrání před inflační krizí. Realita je teď taková, že máme jedny z nejvyšších úrokových sazeb v Evropské unii a zároveň jednu z nejvyšších inflací. Pro firmy to znamená, že považují korunu za ještě rizikovější než v minulosti. Berou si neuvěřitelným tempem, rostoucím o desítky procent, úvěry v eurech a přecházejí mezi sebou na obchodování v eurech i v rámci České republiky.

Nikdo není tak realistický a pragmatický jako firmy. Nedělají nic, co se jim nevyplácí. A to, že začínají přecházet na euro tak masivně, jasně říká, co považují za výhodnější. Myslím si, že je potřeba co nejrychleji znovu obsadit pozici vládního koordinátora pro euro, aby se na vládní úrovni mohla vést veřejná debata o výhodách a nevýhodách a připravenosti České republiky na přijetí eura. Měli bychom také začít s procesem vstupu do mechanismu ERM2 (Evropský mechanismus směnných kurzů, kdy se fixuje národní měna na euro).

Jsme jedna z nejotevřenějších ekonomik na světě a výkyvy kurzů jsou pro exportéry obrovským problémem. Koruna je volatilní a komplikuje firmám plánování. Silná koruna samozřejmě exportu nepomáhá. Právě proto potřebujeme stabilitu a chceme, aby Česká republika udělala všechno pro to, abychom se stali členem eurozóny.

Jsem přesvědčen, že pokud bychom to udělali, bude vývoj podobný jako na Slovensku. V tuto chvíli je téměř 80 procent Slováků s eurem naprosto spokojeno a už by se nechtěli vrátit ke koruně. V Česku je situace obrácená, jen 30 procent je pro euro a 70 procent se toho bojí.

Americký Inflation Reduc­tion Act, který má pomoci domácím výrobcům, je pro Evropu velkým rizikem, protože hrozí stěhování některých evropských firem do USA nebo obchodní válka mezi EU a Spojenými státy. To si v dnešní době především v souvislosti s válkou na Ukrajině a možným konfliktem s Čínou nemůžeme dovolit.

Stěhování do Spojených států začalo už loni kvůli zdražování energií. Pokud bychom nebyli schopni na evropské i národní úrovni dlouhodobě a systémově snížit ceny elektřiny a plynu, považoval bych to za obrovské riziko pro budoucnost české ekonomiky.

Evropa našla lék na důsledky energetické krize v podobě státních zásahů a veřejné podpory. Řešit bychom měli ale především příčiny toho problému. Pokud to nedokážeme, budou zvlášť české firmy, které žijí v nejprůmyslovější eko­nomice celé Unie a mají zároveň jedny z nejvyšších cen elektřiny a plynu, dlouhodobě ztrácet konkurenceschopnost, a to jak vůči jiným zemím EU, jako je Španělsko nebo Portugalsko, tak vůči USA, kde jsou energie mnohonásobně levnější.

Viděli jsme firmy stěhující část výroby do USA kvůli ceně plynu, jako například kolínská Draslovka. Teď hrozí kvůli tomu americkému opatření něco podobného. V tomto případě bych se ale masového stěhování českých firem tolik nebál. Hrozí spíše, že k tomu dojde u německých nebo francouzských firem, což jsou pro nás ale důležití obchodní partneři nebo odběratelé. Sekundárně by to tedy postihlo i nás.

Řešíme to s vládou i na evropské úrovni skrze největší evropský zaměstnavatelský svaz Business Europe. Byli bychom ale neradi, kdyby Evropa zareagovala podobným protekcionistickým opatřením. To by hrozilo obchodní válkou.

Doufáme, že to politici chápou. Jednáme o tom, jak by se k tomu měla EU postavit. Zda to bude formou programů, které by byly v souladu s pravidly veřejné podpory a které by pomohly evropské ekonomice znovu získat ztracenou suverenitu v klíčových strategických oblastech, jako je elektromobilita, léková politika, výroba solárních panelů. Nebo vytvořením nového celoevropského fondu, z něhož by na vybrané rozvojové priority mohly čerpat evropské firmy a státy.