Spí u kamaráda v kuchyni na zemi. Teď má ale přijít i o toto provizorium

V minulosti se nestaral o to, zda za něj zaměstnavatelé platí státu odvody. Výsledkem je nyní nízký důchod, z kterého není schopen zaplatit běžné nájemné.

Ve složité životní situaci se jej ujal kamarád, který měl v bytě uvolněné místo po jiném kamarádovi. Ten se ale teď vrátil z vězení a ve třech se v bytě dva plus jedna žít nedá. A tak se má odstěhovat.

„Spím tam na zemi v kuchyni,“ popisoval senior. „Snad se mi podaří ještě na jeden týden kamaráda umluvit, aby mě tam nechal, ale už jsem ho takhle přemluvil dvakrát, tak nevím,“ krčil rameny. „Kdybych měl jít do noclehárny, tak mi slíbil, že bych si mohl u něj dočasně nechat ve sklepě v pytlích osobní věci,“ dodal s pohledem upřeným do země.

Situace by se ale mohla v nejbližších dnech či týdnech zlepšit. Známá mu totiž před časem dala tip na organizaci Člověk v tísni, kterou Vladimír obratem kontaktoval. Prvním krokem, který společně s terénní pracovnicí této humanitární organizace Barborou Trčkovou podstoupili, bylo podání žádosti o přidělení městského bytu. „Stačila by mi jedna cimra,“ rozsvítily se v naději někdejšímu elektrikáři oči.

„Pan Vladimír nemá žádné dluhy, neholduje alkoholu a celý život poctivě pracoval. Věříme, že žádost bude kladně vyřízena,“ komentovala mladá žena, která mu se vším pomáhá.

Vladimír se zhruba před deseti lety rozvedl. „Tehdy jsme prodali náš dům, abychom rozdělili majetek,“ vzpomínal senior, jenž je dvojnásobným otcem. „O jednom synovi toho moc nevím. Žije někde v Norsku,“ konstatoval Vladimír. „Ten druhý bydlí na Tachovsku. Byli jsme ještě vloni v pravidelném telefonickém spojení. Domlouvali jsme se, že k němu pojedu na Vánoce. Najednou se ale odmlčel a nejde se mu dovolat,“ povzdechl si.

Za nájem platí v současném azylu čtyři a půl tisíce korun měsíčně. „Na jídlo a další věci mi toho moc nezbude. Vychází to asi na dva tisíce dvě stě na měsíc,“ vypočítával. Rád by si někde přivydělal, i když je v pokročilém důchodovém věku a navíc zeslábl po mrtvici. „Teď unesu jen půl pytle cementu,“ povzdechl si. „Dřív jsem měl aspoň nějaké melouchy, kdy jsem známým opravoval elektřinu nebo třeba naštípal dříví, ale poslední dobou nic není,“ prozradil.

„Mohli bychom panu Vladimírovi v tomto pomoci a vytisknout mu nějaké letáky s nabídkou služeb,“ uvažovala nahlas terénní pracovnice humanitární organizace. „Pokud se ale podaří pro něj získat od města bydlení, mohli bychom následně požádat o příspěvek na bydlení, což by panu Vladimírovi mohlo finančně pomoci,“ pokračovala. „Nikdy nic špatného nikomu neprovedl, a tak komu jinému by se mělo pomoci než jemu?!“ dodala odhodlaně.

Když se pan Vladimír ohlédne zpět za svým životem, má zcela jasno o jediném, co by už podruhé nedopustil. „Určitě bych už neprodával náš dům. To byla strašná chyba,“ uzavřel.