Článek
Jiná věc ovšem je, co vyšetřovat v případě podvodu tak nápadně zjevného: hlasovací karta poslance Kotta minulý týden hlasovala proti vládnímu návrhu zákona o dani z přidané hodnoty.asi hodinu poté, co Kott sám byl pro opilost eskortován na čerstvý vzduch a na ubytovnu. Jestliže však nemohl s kartou, zapomenutou v hlasovacím zařízení, zacházet on sám, musel to být někdo jiný. Docela prosté, milý Watsone. Zbývá vydedukovat, kdo to mohl být.
S tím se ovšem čtenáři detektivek, zejména příznivci drsnější detektivní školy, nemusejí příliš párat a rychle dojdou ke stejnému závěru jako Stanislav Gross. Kolem zapomenuté hlasovací karty seděl celý houf poslanců za ODS, měli ji doslova na dosah ruky. Ti to ovšem pochopitelně házejí na jiné, to jest v podstatě na druhou opoziční stranu, KSČM.
Zkusme si ale zcela vážně představit, kterak jakýsi neviditelný komunista nenápadně zabrousí do řad superpravice, zmocní se tam cizí karty, někde jinde si zahlasuje - a nikdo ho nevidí! To už mi skoro pravděpodobnější připadá myšlenka kamaráda Dušana, že by za tím mohla vězet neviditelná ruka trhu, anebo takzvané přirozené vysvětlení ve stylu moderních prznitelů detektivního žánru, například tučná masařka, usednuvší na hlasovací tlačítko. Jenže neviditelná ruka trhu nepodvádí (a když, tak ne sama) a mouchy ve Sněmovně nejsou ani v létě, protože by tu pochcípaly nudou.
Suma sumárum: je to tedy sice záhada převeliká, avšak jen pro ty, v jejichž zájmu je popřít do očí bijící prosté řešení a trvat na záhadě. Shrňme: je tedy asi kus pravdy na tom, že Stanislav Gross měl lépe vážit slova. Ale i přesto by Petr Nečas nejlépe učinil, kdyby zůstal zticha. Mezi poslanci je totiž podvodník. A je - čistě technicky vzato - velice nepravděpodobné, že by jím mohl být někdo mimo ODS.
PRÁVO 26. února 2004