Soudy zaplavují záměrné obstrukce advokátů, právo často odnese čas

Méně vychytralou protistranu, která se věčně ani soudit nechce, tím tak mnohdy dostanou do kolen ještě dříve, než začne projednávání věci jako takové.

„Náš právní systém prochází věkem opravných prostředků. Navenek to vypadá jako pozitivní, ve skutečnosti je díky tomu právo invalidní,“ potvrdil Právu právník a šéfredaktor časopisu Soudce Karel Havlíček.

Podle něho vychytralý účastník a jeho zdatný advokát může téměř donekonečna napadat dílčí výsledky procesu.

„Obstrukční jednání účastníků je jednou z hlavních příčin dlouhotrvajících soudních řízení,“ dodal Havlíček.

„Protistraně jde o velké peníze, které jí má můj klient zaplatit. Víme, že ve vlastním procesu moc šancí na výhru nemá. A tak nejprve namítneme místní (ne)příslušnost, i když víme, že ta je ve skutečnosti v pořádku. Jenže soud se tím musí zabývat, a tak spis zabalí a odešle k posouzení příslušnosti,“ popsal Právu otevřeně pražský advokát. Jmenovat ho redakce nebude. Dělají to tak totiž „po právu“ prakticky všichni.

Když jeden soud rozhodne, že daný soud může již danou věc soudit, protože mu to opravdu místně přísluší, podají advokáti zase mnohdy námitku podjatosti soudce, byť vědí, že ani nemůže být uznána, protože je vyfabulovaná.

„Jenže se spis musí zase orazítkovat, zabalit a poslat znovu k posouzení. A než tohle všechno proběhne, máme rázem za sebou třeba i dva roky, a to se ještě ani spor samotný soudit nezačal,“ popsal advokát.

Opakované podávání nesmyslů může být důvodem pro kárnou žalobu u advokátní komory. „Jenže z toho je advokát rázem venku. Opáčí, že tak koná na žádost klienta,“ dodal advokát.

„Není-li stát schopen zajistit právo v racionálním čase, tak se konání lidí začne pohybovat mimo stát a mimo právo. Pokud Evropský soud kritizuje délku řízení, tak to ale není kritika samotné justice, ale celého státu, že rychlejší řízení nezajistí. Je ovšem otázka, na kolik zákonodárci opravdu chtějí a jsou schopni zajistit takovou justici, aby opravdu reálně fungovala,“ řekl Právu místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala.

A přikládá další příklad běžné obstrukce. Chcete prodat svůj dům po rodičích, protože potřebujete rychle peníze v hotovosti, abyste zaplatili dluhy. Jenže váš vzdálený příbuzný nebo nějaký známý se s vámi léta pořád o něco pře.

„Ví, že jste v tísni, a tak podá žalobu, kde se domáhá vlastnictví k domu on. Bude to přitom úplná hloupost, lež,“ zdůrazňuje Fiala. Přesto ale v okamžiku podání žaloby je do katastru nemovitostí učiněn zápis, že u domu probíhá spor o vlastnictví. Tím je prodej domu zcela zablokován.

Než se ale prokáže, že dům je samozřejmě opravdu váš, může to trvat rok dva, jenže po celou tu dobu nemůžete s domem nakládat. I když tedy člověk vlastní nemovitost za milióny, tak ho klidně mohou závazky a okamžitý nedostatek hotovosti dostat na ulici rychleji, než soud rozhodne, dům se uvolní a pak prodá.

„To jsou situace, kterým se v občanském řízení neubráníte. Civilní právo je takto zneužitelné. Vychází z principu, že lidé jsou v zásadě slušní a přou se jen o to, v čem se nemohou dohodnout. Na vyslovené lumpárny nemá dostatečné prostředky, jak je postihovat,“ shrnul Fiala.

Podle něho ale civilní soudy musí vycházet z rovnosti stran. „Nemůžeme to zpochybnit. Nemůžeme některou tu stranu už rovnou upřednostnit,“ dodal pro Právo Fiala.

Další případ zneužití práva v hrubých obrysech: manžel už ví, že se chce rozvést. S kamarádem sepíše směnku. Na první pohled jasný dokument, že si půjčil obří sumu. Ještě sežene pár dokladů, z nichž se zdá, že z peněz něco kupoval do domácnosti a manželce šperky. Není to ale skutečné.

Fiktivní dluh, který se skutečným jen jeví, vznikl za doby trvání manželství. Na tom stojí celá hra. Pak podá rozvod. A vytáhne směnku. Manželka by měla platit známému manžela, tedy prakticky jemu z titulu směnky polovic.

Policie případ šetří pro podvod, ale nakonec ho odloží. Civilní soud pohledávku uzná, žena má splácet několik miliónů. Právě na fakt, že se v našem právním systému pramálo odráží civilizační vývoj, doplatily naše a zahraniční firmy, dodavatelé komponent do aut.

Jak Právo opakovaně připomíná, protože případy nebyly dosud zcela uzavřeny, partička právníků a podnikatelů z Olomouce svévolně zabavovala zapůjčené unikátní formy pro výrobu dílů ze vstřikovaných plastů, jež jsou pro montáž aut klíčové. Na počátku vždy levně ovládla subdodavatelský podnik, kde se používaly a kam byly automobilkou zapůjčeny.

Než by soudy rozhodly, že zabavení výrobních forem bylo protiprávní, produkce postižené značky by se v Česku nejen zastavila, ale na trhu by už konkurence mezitím dávno prodávala jiné modely – a tak dodavatelé komponent platili organizované skupině obří „mimosoudní“ vyrovnání, aby fyzicky dostali zpět své výrobní nástroje.

V několika případech bylo podáno trestní oznámení a obžaloba pro vydírání, ale soudy, včetně Nejvyššího soudu, to před pěti lety shodily s tím, že se jedná o obchodní spor, nikoli trestní věc. „Tak, jak jsou případy popisovány, tak se to jeví jako trestná činnost,“ řekl k tomu Právu Fiala.