Článek
ČSSD probíhá vnitrostranické referendum. Co když někdo ze členů výsledky zpochybní? Mohlo by to dojít tak daleko, že by výsledky hlasování přepočítával soud?
V přezkumu vnitrostranických rozhodovacích procesů máme dvě základní vodítka. Jedním je zákon o sdružování v politických stranách a hnutích, který umožňuje jen velmi úzké možnosti soudního přezkumu a týká se dokumentů typu organizační řád, programový profil, složení orgánů atd. Otázka vnitrostranického referenda by se tak do něj nevešla.
A druhé vodítko?
Druhým vodítkem je rozhodnutí Elišky Wagnerové, respektive Ústavního soudu, který v roce 2010 dospěl k závěru, že zákon je moc úzký, pokud jde o přezkoumávání vnitrostranického života. To se týkalo sporu v oblastní radě ODS v Praze 5 a řešila se otázka, kdo měl koho svolat, kdo směl o kom hlasovat atd.
Tehdy ÚS dospěl k závěru, že vnitrostranická demokracie je natolik závažná hodnota, že bychom měli být velkorysejší v tom, co umožníme soudům přezkoumávat z vnitrostranického života. Tehdy ÚS vyjmenovával práva opozice, práva na informace, ale i právo na účast na politickém rozhodování.
Tento nález by někomu mohl poskytnout vodítko, jak případně napojit do takové věci soudy, kdyby někdo měl pocit, že vůbec nebyl osloven, že s jeho hlasem bylo nakládáno nesprávně, že to v místní organizaci dopadlo jinak, než se hlásá. Na druhou stranu obecné soudy se zatím nevyznačují velkou ochotou vstupovat do vnitrostranických poměrů. Politické strany jsou sice významné, ale stále jsou to subjekty soukromého práva.
V roce 2016 soudy zasahovaly kolem kandidátek do krajů a Senátu u Severočechů. Může to mít nějaký vztah k situaci, o které mluvíme?
To rozhodnutí pro nás není relevantní, protože se týkalo voleb, respektive nakolik se podivné, netransparentní uspořádání vnitrostranických poměrů promítá do toho, kdo je oprávněný navrhovat kandidáty či je odvolávat.
Tato kauza se netýkala čistě vnitrostranické demokracie, protože měla bezprostřední přesah do voleb. Proto tehdy nerozhodovaly soudy civilní, ale správní, které od voleb došly až do nitra politických stran. To není námi zvažovaný případ referenda ČSSD, tam by spor patrně začínal u nějakého okresního soudu, odkud by se to posunulo výš.
Z hlediska státu je jedno, jestli se vnitrostranická vůle generuje v hlavě jednoho člověka, v grémiu, předsednictvu, ústředním výkonném výboru nebo v referendu. Stát by akorát mohlo zajímat, jestli orgán, který rozhodl o referendu, byl oprávněný, byl zvolen způsobem předepsaným stanovami. Je otázka, jestli do toho patří i něčí tvrzení, že jeho hlas nebyl započítán.
Někdo může namítat, že neměl příležitost hlasovat, protože z jeho místní organizace nepřišlo dost lidí, a tedy nebyla usnášeníschopná. Při obecném referendu sice také může být kvórum, ale každý má příležitost aspoň hodit do urny hlas. Co vy na to?
Nevím, jak by to bylo přesvědčivé pro vnitrostranické orgány, ale myslím, že pro soudy by to bylo tím méně téma, zvláště když byla podmínka, která mi nepřijde excesivní, vyhlášená předem. Hlasování není o změně stranických stanov, což by měnilo profil strany, ale o snaze strany najít cestu, jak vytvořit názor k politické otázce.
Referendum totiž není závazné, ale konzultativní. To, co z toho referenda bezprostředně vyplyne, je věcí ČSSD. Ve chvíli, kdy by se ÚVV rozhodl výsledkem neřídit, tak se stejně nedá nic dělat, protože ÚVV je patrně orgánem, který rozhoduje.
Na jedné straně je tak logika stanov týkajících se stranických orgánů a jejich odpovědnosti a na druhé politické rozhodnutí. Soudní spory kolem brexitu se ostatně netýkaly referenda jako takového, ale toho, jestli má mít proces v rukou vláda, nebo parlament.
